ÚVOD DO GERMANISCHE HEILKUNDE®
Dr. med. Ryke Geerd Hamer
Metastázy
jsou nové nádory, které vznikají v důsledku nových konfliktních šoků
Původně se pod pojmem „rakovina“ rozuměl pravý nádor s intezivním množením buněk. Předpokládalo se, že buňky nádoru se mohou šířit a vytvářet na jiných místech těla metastázy. Metastázy však ve skutečnosti neexistují.
Medicína si to představovala takto: rakovinový nádor musí vzniknout ze zvrhlé buňky, která se šíří arteriální krví do dalších orgánů a tam vytváří nový nádor, tzv. „metastázu“. Toto nešťastné dogma zplodilo další nešťastná dogmata. Následovala totiž další fatální představa, která byla okamžitě povýšena na dogma, že tato jedna bující buňka se neustále množí, což nevyhnutelně musí vést ke smrti celého organismu.
Kdyby se však rakovinné buňky mohly šířit do vzdálených orgánů, musely by se tam dostat jedině arteriální krví, protože žilní systém a lymfatické cesty vedou pouze do centra, tedy k srdci.
Pokud tedy diagnóza zní: „metastáza“, pak z neprokázané, ba dokonce mylné hypotézy automaticky vyplývá, že to je nějaký druhotný nádor, „dceřinný nádor“ primárního karcinomu. V principu nezpochybňujeme skutečnost, že jde o druhý nebo dokonce třetí nádor, ale rozporujeme spíše posuzování tohoto nezpochybnitelného faktu a další souvislosti.
V Germanische Heilkunde® se pod pojmem „sekundární karcinom“ rozumí, že člověk např. při stanovení diagnózy (iatrogenně) propadl panice a v důsledku toho utrpěl DHS spojený s novým biologickým konfliktem.
Pokud provedeme CT plic u sta fen jezevčíků s rakovinou mléčné žlázy a stejně tak u sta žen s rakovinou prsu, nezjistíme u žádné z těchto skupin v den diagnózy žádná ložiska na plicích. O dva měsíce později však u žen, v závislosti na způsobu sdělení, popř. prognóze diagnózy, zjistíme u velmi mnoha z nich okrouhlá ložiska adenokarcinomu plic. U fen naproti tomu ani v jediném případě. Feny totiž naštěstí diagnóze nerozuměly a díky tomu nepropadly panice, tedy nedostaly sekundární karcinom.
U zvířat je obecně známou skutečností, že se u nich jen velmi zřídka objeví sekundární nádor. Teprve v posledním stadiu těžkého tělesného postižení může i zvíře utrpět např. ztrátu sebeúcty („metastázu“), když už nemůže chodit nebo se kvůli slabosti nemůže bránit. Jednou by už každému lékaři mělo dojít, že u zvířat nacházíme sekundární nádory jen velmi zřídka.
U pacientů se k tomuto šoku z diagnózy a prognózy přidávají ještě trýznivé terapeutické procedury a samozřejmě také nesčetné další obavy, např. ze ztráty zaměstnání, odchodu do důchodu, finanční starosti atd. Pacient se všude cítí jako kandidát na smrt, kterého už nikdo nebere vážně, protože přece brzy zemře. Mnoho lidí mu už ani nechce podat ruku, protože se ve skrytu duše bojí, že by se mohli nakazit.
Když nás zasáhne DHS, obrovský konfliktní šok, prožitý v psychické izolaci, v tu samou vteřinu se v mozku vytvoří Hamerovo ohnisko (HH). Každému konkrétnímu typu takového konfliktního šoku, který můžeme nazvat také biologickým konfliktním šokem, odpovídá zcela specifická oblast našeho mozku a zároveň i zcela specifická část orgánu.
Hamerovo ohnisko označuje oblast, areál, region nebo místo v mozku, kde DHS „udeřil“. Toto místo není náhodné, ale představuje takové počítačové relé, které jedinec v okamžiku DHS-u „asociuje“ s obsahem konfliktu. Zároveň je v tom samém okamžiku DHS-u postižen rakovinou orgán, který s Hamerovým ohniskem koreluje.
Pokud má Hamerovo ohnisko intra- a perifokální edém, stává se proces tzv. „prostorově náročným“, tedy vytváří si prostor tím, že se snaží odtlačit okolní tkáně do stran nebo je stlačuje. Část tohoto prostorového nároku mohou v mozku kompenzovat mozkové komory. Mírně se prohýbají, čímž dochází k vytlačování mozkomíšního moku a uvolňuje se tak prostor pro expanzivní Hamerovo ohnisko.
Takovéto prostorově rozsáhlé, edematózní Hamerovo ohnisko lze na CT snímcích mozku velmi snadno rozpoznat zejména v mozkové kůře, protože narušuje symetrii. Kromě toho lze dobře změřit jeho hustotu, protože edém má nižší hustotu než mozková tkáň. A konečně lze Hamerovo ohnisko dobře prokázat pomocí kontrastní látky, protože vykazuje trvale zvýšenou metabolickou aktivitu.
Všichni studenti se již v 1. semestru medicíny učí, že mozkové buňky se po narození již nedělí, tedy se nemohou množit. „Množit se“ může pouze tzv. mozková pojivová tkáň - glie. Je to jakási obdoba pojivové tkáně v ostatních částech organismu, která vytváří jizvy, zajišťuje výživu a poskytuje tkáním oporu. Říkáme proto: pojivová tkáň v těle a gliová tkáň v mozku mají toliko funkci výživy, podpory a jizvení. Nikdy tedy nevidíme u jediné mozkové buňky mitózu, nikdy nevidíme množení mozkových buněk, přesto všichni lékaři konvenční medicíny hovoří o mozkových nádorech, ba dokonce o „mozkových metastázách“.
Naprostá většina pacientů trpících rakovinou dnes umírá na paniku a strach! Příčinou této zcela zbytečně rozšířené paniky jsou samotní lékaři! Iatrogenní, tedy lékařsky vyvolaná panika prostřednictvím pesimistických prognóz a podobných vyjádření, vede téměř vždy k novému konfliktnímu šoku (DHS-u) a nevyhnutelně také k novému nádoru, který pak konvenční medicína nazývá „metastázou“.
Příklad: Žena - matka, pravačka, utrpí DSH v souvislosti s onemocněním svého dítěte.
Po tříměsíčním pobytu v nemocnici se dítě uzdraví. U matky byl zjištěn 1,5 cm velký uzlík - karcinom v levém prsu. Bylo jí sděleno, že je nutné odstranit celé prso, jinak hrozí, že by se zhoubné rakovinné buňky „rozšířily“ do okolí nebo by dokonce cestou krevního oběhu mohly vytvořit tzv. „vzdálené metastázy“. Aby se tomu zabránilo, je nutné co nejdříve zahájit chemoterapii, aby byly všechny zhoubné rakovinné buňky zničeny.
Mladá matka nyní v souvislosti s touto pro ni šokující diagnózou, s ohlášenými zákroky, jejich následky a prognózou, může prožít např. následující DHSy:
- konflikt zohyzdění, který se projeví jako melanom v operační jizvě v místě původního levého prsu.
- konflikt ztráty sebehodnoty, který se manifestuje jako osteolytická ložiska v oblasti žeber v blízkosti levého prsu (už za nic nestojím, nemám žádnou hodnotu).
- konflikt útoku vůči oblasti levého prsu, které má být operačně odstraněno - mesotheliom pleury na levé straně.
- konflikt strachu ze smrti, projevující se jako okrouhlá ložiska v plicích (adenokarcionom plic).
Část těchto orgánových změn souvisejících s konflikty zaznamenáme již časně: melanom i plicní ložiska. Jelikož se dítě opět uzdravilo, brzy zjistíme také „vzdálenou metastázu“ v pravé laterální části mozečku, tedy Hamerovo ohnisko v pcl-fázi. Osteolýzy žeber a pleurální výpotek však obvykle zpozorujeme ve fázi hojivé, poté, co došlo k vyřešení konfliktu.
Jelikož se část předpokládaných „metastáz“ objevuje v blízkosti bývalého prsu, vznikla hypotéza, že se tam rakovinné buňky musely nějakým způsobem dostat. Děje se to nejspíš krevní cestou, arteriální krví, která tyto buňky může zan=st až to mozku. Mluví se pak o tzv. „vzdálených metastázách“. Ačkoli se nikdy nikomu nepodařilo najít ani jedinou rakovinnou buňku v arteriální krvi, byla tato hypotéza jednoduše přijata jako dogma.
Jako zvláštní se jeví zejména to, že tyto „maligní rakovinné buňky“ mají vždy histologickou strukturu typu rakoviny toho místa, kde se nádor/metastáza nachází. Ve velké většině případů by tedy – jak předpokládá další hypotéza – musely během svého putování projít přeměnou. K tomu by potřebovaly mít doslova mozek, aby přesně věděly, jaký typ histologické struktury kde musí vytvořit.
U nekróz a vředů však vyvstává problém: jak by tyto „maligní rakovinné buňky“ mohly vysílat metastázy, když se v oblasti buněčné atrofie (buněčného úbytku) žádné takové buňky nenacházejí? Vždy se proto hledal „primární nádor“ typu skupiny starého mozku, který by mohl fungovat jako tzv. „primární ložisko“. Zároveň dosud nikoho nenapadlo, že nekrózy nebo vředy některých orgánů (např. žaludeční vřed) byly na začátku „benigní“, ale posléze, jako by došlo k obratu, se díky buněčnému množení (ve fázi hojení) staly „maligními“. Nebo jak se např. z kostní osteolýzy, kterou lze označit za „benigní“, může podle této hypotézy stát velmi „maligní“ osteosarkom.
Takováto např. rakovinná buňka původem z vnitřního zárodečného listu, tedy buňka adenokarcinomu, by musela během své – dosud nikdy fakticky nepozorované – krátké cesty do kosti přesně vědět, kam dorazí, a během této krátké doby by musela navíc projít přeměnou, aby se z ní stala buňka středního zárodečného listu a mohla vytvořit osteosarkom, a naopak. Tímto způsobem dogmaticky přichází k těm nejodvážnějším závěrům a představám o metamorfózách rakovinných buněk.
Pokud v některých případech „metastáza“ na plicích vykazuje stejnou histologickou strukturu, konkrétně adenokarcinom, jako údajný primární nádor, např. karcinom tlustého střeva, pak se hovoří o tzv. „pravé metastáze“. Ačkoli tím vlastně zbývajících 90 % „diagnóz metastáz“ ztrácí smysl. Histologům však tento chaos vyhovuje. Ve skutečnosti je to samozřejmě naprostý nesmysl.
Železnému pravidlu rakoviny odpovídá, že buňky pojivové tkáně původem ze středního zárodečného listu mají silnou schopnost množení, která je nezbytná právě pro hojení. Mohou se dál množit i na umělých kulturách. Lze to přirovnat k autu, u něhož při vysoké rychlosti přeřadíte na volnoběh a ono pak ujede ještě stovky metrů pouze díky setrvačnosti, ačkoli kola již nepohání žádný motor.
Od té doby, co známe Germanische Heilkunde®, se „rakovina“ díky přiřazení k jednomu ze tří zárodečných listů jeví ve zcela novém světle, protože už nepovažujeme za nádor vše, kde probíhá buněčně dělení. V tomto ohledu se tak otevírají zcela nové dimenze i pokud jde o prognózu.
Lze to vidět na příkladu tzv. bronchiálního karcinomu. To, co bylo dříve považováno za "bronchiální krcinom" (nádor), je ve skutečnosti vřed bronchiální sliznice. Atelektáza (nevzdušnost plíce), většinou přechodná, představuje fázi hojení těchto vředů. V důsledku otoku sliznice ve fázi hojení dochází k zúžení průdušek, což nakonec vede také k silnému kašli.
Zcela jasno budeme mít teprve tehdy, když pochopíme, že v těle se vždy na určitém místě nachází pouze příslušné histologické struktury. Tím, co se tedy může množit v mozku, je pouze neškodná glie, pojivová tkáň mozku, která má přesně stejnou funkci jako pojivová tkáň v těle. Tato světlá, glií zahuštěná Hamerova ohniska, která jsou k velké škodě nesčetných pacientů mylně označována za mozkové nádory, znamenají ve skutečnosti reparaci organismu, tedy důvod k radosti, namísto strachu či dokonce mrzačení v důsledku operací mozku za účelem jejich vyjmutí.
V tomto z lékařského i společenského hlediska nelidském kontextu se však dnes nachází ubohý pacient.
Co z toho tedy vyplývá: dokud všichni kolegové zabývající se diagnostikou odmítají pacientům poskytnout pomoc v duchu Germanische Heilkunde®, musí se pacienti naučit tomuto systému porozumět sami.
Když pacientovi vysvětlíme, co se děje a proč k tomu došlo, nejsou diagnóza ani prognóza děsivé či zlé, a pacient zároveň neprožije žádné následné konflikty, tzv. „metastázy“. Neboť pokud s pomocí Germanische Heilkunde® dokáže pochopit, co a proč se v jeho těle děje, nemusí se již dále obávat této děsivé záplavy hypotéz o nepochopitelných, nesmyslných či nezastavitelných procesech a tím pádem ve většině případů tyto speciální programy přírody i přežije.
V přírodě, v biologii neexistuje nic dobrého či zlého samo o sobě. U všech jevů a procesů v přírodě, i u těch, které nám lidem připadají nepochopitelné či dokonce zlé, existuje vždy nějaký smysl, účel, tedy něco, co směřuje k vyřešení problému. Skutečným problémem dnešní medicíny není tedy příroda, která na něco zapomněla, udělala chybu, vymkla se kontrole či zdegenerovala, ale sám člověk, který tyto zákonitosti nechápe.
Je úplně jedno, zda se kódy našeho mozku řídíme, nebo ne, ať už z nevědomosti či záměrně. Kódy našeho mozku prostě existují! Tyto kódy podmiňují naše konflikty a také naše tzv. nemoci, z nichž nejviditelnější je především rakovina, o níž dodnes celý svět tvrdohlavě prohlašuje, že na ní není nic smysluplného, že se jedná pouze o zvrhlé buňky, a že tělo není schopno tyto bující buňky porazit. Nic z toho není pravda!
Germanische Heilkunde® je čistě empiricky založený logický systém bez jakýchkoli hypotéz, který je možné prokázat s doslova astronomickou pravděpodobností. Od 11. září 1998 je tento systém oficiálně potvrzený Univerzitou v Trnavě.
V Germanische Heilkunde® se proto pojmy „benigní“ nebo „maligní“ již vůbec nepoužívají, neexistují ani takzvané „metastázy“. Hovoříme pouze o sekundárních a terciárních karcinomech.
Neexistují také žádné „nádory mozku“. Rozpoznáváme pouze Hamersova ohniska - v uspořádání připomínajícím střelecký terč nebo s otokem či nahromaděním gliové tkáně po vyřešení konfliktu.
Navíc již neexistují ani žádné „infekční nemoci“. Známe pouze hojivé fáze následující po fázích aktivního konfliktu, s odpovídající lokalizací v mozku a odpovídajícím orgánovým projevem - nádorem či nádorovým ekvivalentem. Tyto hojivé fáze jsou doprovázeny zapojením obligátních mikroorganismů.
Dále máme pojem DHS, kterým označujeme začátek takového speciálního biologického programu. Konfliktolýza (CL) označuje začátek hojivé fáze, na jejímž vrcholu přichází epileptická nebo epileptoidní krize. Toto vše jsou ověřitelné a do značné míry předvídatelné skutečnosti. Samozřejmě až na DHS, protože ten nás zasáhne nečekaně, tzv. nás zaskočí „na špatné noze“.