Historické ohlédnutí

jak se zrodilo
ŽELEZNÉ PRAVIDLO RAKOVINY
(1. biologický přírodní zákon Germanische Heilkunde)
 

Krátké shrnutí
Dr. med. Ryke Geerd Hamer

Všechno to začalo mým vlastním „onemocněním“ rakovinou varlat v roce 1979 poté, co byl můj syn DIRK ve spánku zastřelen, respektive smrtelně zasažen, italským korunním princem V. E. Savojským. Zemřel 4 měsíce po smrtelných výstřelech, dne 7.12.1978.

Jak dnes vím, prožil jsem tehdy konflikt ztráty s následnou rakovinou varlat. Tehdy jsem však tyto souvislosti ještě neznal, ale pouze jsem předpokládal, že otok varlat, který jsem pocítil dva měsíce po smrti mého syna Dirka, musí mít něco společného s jeho smrtí. Předtím ani potom jsem nikdy nebyl vážněji nemocný a rozhodl jsem se, že jakmile budu mít příležitost, prozkoumám, zda všichni pacienti, kteří onemocněli rakovinou, předtím neprožili podobný strašný šok jako já.

7. prosince 1978 večer mi můj syn zemřel v náručí na chirurgickém oddělení fakultní nemocnice v Heidelbergu. Byl to nejčernější den mého života. Nejhorší zoufalství, jaké může člověk zažít je, když mu zemře jeho dítě. A navíc ještě v nepřátelském prostředí lékařů a sester.

Věděl jsem, že ředitel kliniky třikrát denně telefonoval s právníky rodiny Savojských. Jak mi prozradil urolog prof. Röhl, během těchto telefonátů zřejmě dospěli k přesvědčení, že by bylo lepší, kdyby chlapec zemřel, protože by to pro rodinu Savojských mělo tu výhodu, že by jej nemuseli mít jako mrzáka celý život před očima, jako připomínku této události.  Navíc by to bylo mnohem levnější a s příbuznými by se pak už nějak vypořádali. Francouzskou justici měli plně pod kontrolou (...), což se následně krutým způsobem potvrdilo osvobozením prince, respektive jeho odsouzením v roce 1991, tedy až o 13! let později, a to pouze za přestupek nedovoleného držení zbraně.

Moje rodina byla v Římě, byl jsem úplně sám.

Nejen otec oběti, který přišel o své dítě, v ten den, 7. 12. 1978, onemocněl rakovinou varlat. Také druhý otec, otec vraha, který přišel o své dobré jméno a čest, onemocněl úbytkem kostní hmoty (= osteolýzou): Umberto II. z Itálie. Jeho sebehodnota se zhroutila. Nyní byl otcem vraha a rodina Savojských byla navždy zneuctěna. Umberto nám poskytl klasický důkaz toho, jak úzce spolu souvisí průběh konfliktu a průběh „nemoci“.

Když Savojští měli za to, že se jim podařilo zabránit soudnímu procesu a tím i veřejnému přiznání vraždy (mezitím mi nabídli 2 000 000 DM za mlčenlivost), nemoc bývalého monarchy se zklidnila stejnou měrou, jako se zdálo, že se uklidňuje konflikt. Celá věc měla být zametena pod koberec. Pokud by se soud nekonal, nebyl by tedy vynesen žádný rozsudek. Sice by se o tom ještě chvíli mluvilo, ale nakonec by se vše uklidnilo.

Když však nejvyšší francouzský soud, Cour de Cassation, dne 18. 5. 1982 rozhodl, že princ má být obviněn z úmyslné vraždy a že musí být neprodleně zahájen proces před porotním soudem, došlo u Umberta k dramatické recidivě konfliktu. Jeho sebevědomí se zhroutilo!

Později se vrátil do Itálie a do Říma, aby se tam údajně znovu pokusil obnovit království. Italové mu nabídli, že se může vrátit do Itálie sám, ale on chtěl za každou cenu propašovat s sebou i svého syna. Italové však vraha zpočátku nechtěli. Nakonec se ale přece našla většina, poté co noviny a časopisy, které téměř všechny patřily monarchistům, rozpoutaly obrovskou mediální kampaň „za chudáka krále“. Samozřejmě, že jeho rodina najednou směla také přijet s ním. Dokonce se již zcela bez ostychu mluvilo o obnovení monarchie v Itálii. Bývalý král byl v Ženevě, jen kousek od hranic.

Dne 2. března 1983 jsem prostřednictvím agentury ANSA Bonn zveřejnil prohlášení vrchního státního zástupce z Bastie, že celé vyšetřování v budoucí kauze proti synovi bývalého krále bylo od prvního dne zcela zmanipulované pomocníky, přáteli a podplacenými členy evropské královské mafie. Tato zpráva byla zveřejněna téměř ve všech italských denících. V tu chvíli se dosud pozitivní nálada ohledně návratu krále náhle zcela obrátila. Najednou si všichni příliš dobře vzpomněli na „vraždu“, o které se předtím už ani slovem nemluvilo.

Bývalý král Umberto, který byl vášnivým čtenářem novin, si uvědomil, že už nemá šanci vrátit se se synem do Itálie. Vzdal to, vydědil svého syna a o deset dní později zemřel. Nechal jsem mu vzkázat, že místo vymýšlení nových triků a lstí, jak překrucovat pravdu a právo, měl raději padnout na kolena před matkou zavražděného DIRKA a prosit ji o odpuštění.

Průběh nemoci krále Umberta tak přesně kopíruje průběh konfliktu, který vedl k ztrátě sebeúcty, a zcela přesně tak odpovídá ŽELEZNÉMU PRAVIDLU RAKOVINY.

Dnes vím, že já jsem svůj konflikt ztráty vyřešil díky intenzivním rozhovorům s mou ženou, která byla zkušenou a laskavou lékařkou. Podstatou mého konfliktu bylo, že jsem si vyčítal, že jsem svého syna DIRKA nepřemístil z lidsky nechutného prostředí univerzitní kliniky v Heidelbergu, když ještě byl čas. Tehdy by mi moje smrt byla úplně lhostejná. I když mi řekli, že mám rakovinu, v noci jsem snil jen o svém DIRKOVI.

V té době jsem podstoupil operaci, dnes bych se již zcela jistě operovat nenechal, protože znám ŽELEZNÉ PRAVIDLO RAKOVINY.

Příležitost prozkoumat svou domněnku o psychických příčinách rakoviny jsem dostal v roce 1981 jako primář interního oddělení jedné bavorské onkologické kliniky, která byla přidružena k mnichovské univerzitní klinice. Když jsem tam začal pracovat, smáli se mi: „Ten tam také patří, hledá si místečko, kde by mohl zemřít.“

Z piety mě tam nechali půl roku v klidu.
Netušili nic zlého. Moji odpůrci se začali znepokojovat až poté, co jsem 5. října 1981 v italské televizi RAI a v Bavorské televizi oznámil, že jsem objevil nový systém vzniku, lokalizace a průběhu rakoviny.
Mechanismus vzniku rakoviny jsem nazval DIRK-HAMER-SYNDROM (DHS), protože jsem jej poprvé pozoroval na sobě samém po smrti svého syna! Od té doby mě honí jako zajíce.

Jako první za mnou přišel primář kliniky a řekl mi, že jsem tento systém vymyslel jen proto, abych dokázal, že princ je vinen také za moji rakovinu. Tak mu to prý sdělil „nějaký pán z Mnichova“. Kromě toho prý dvě hodiny telefonoval s Mildred Scheelovou (prezidentkou Deutsche Krebshilfe), s prof. Krokowskim (z Kassel) a s dalšími mnichovskými profesory, a všichni mu důrazně doporučili, aby toho Hamera co nejrychleji z kliniky vyhodil, protože „znepokojuje pacienty“.

Byl jsem postaven před volbu, buď odvolat svá tvrzení a přiznat, že jsem se mýlil, nebo okamžitě odejít. Odešel jsem.

Díky mé intenzivní práci na bavorské onkologické klinice jsem si byl stále více jistý, že každé onkologické onemocnění začíná prožitkem těžkého psychického konfliktního šoku. Nemohu však zamlčet, že k tomu, abych systém vzniku rakoviny, a dokonce i každé tzv. nemoci, kompletně pochopil, bylo zapotřebí pomoci zvenčí.

Proto se také nebojím pravdivě popsat, co se přihodilo, i když se to mnohým lidem může jevit jako „nevědecké“.

ŽELEZNÉ PRAVIDLO RAKOVINY je odkazem mého zesnulého syna DIRKA. Nejenže svou smrtí dal podnět k objevu těchto souvislostí, ale věřím, že i po své smrti zasáhl do tohoto objevu mnohem více, než by se dosud dalo předpokládat.

Stalo se to takto:
Když jsem si v září 1981 poprvé myslel, že jsem objevil systém vzniku rakoviny, konkrétně DIRK-HAMER-SYNDROM, tak se mi, jak se říká, „podlomila kolena“. Tento objev mi připadal tak ohromující, že jsem mu sám nemohl uvěřit.

V noci jsem měl sen: můj syn DIRK, o němž se mi často zdávalo a s nímž jsem se i ve snech radil, se mi zjevil ve snu, usmíval se svým dobrosrdečným úsměvem, jak to často dělával, a řekl: „To, co jsi objevil, Geerde, je správné, je to naprosto správné, mohu ti to říct, protože teď vím víc než ty. Přišel jsi na to chytře. Vyvolá to revoluci v medicíně. Na moji zodpovědnost to můžeš zveřejnit. Ale musíš bádat dál. Ještě jsi neobjevil všechno, dvě důležité věci ti ještě chybí.“

Probudil jsem se a dobře jsem si pamatoval každé slovo našeho rozhovoru. Byl jsem nyní klidný a od té chvíle jsem byl skálopevně přesvědčen, že DIRK-HAMER-SYNDROM platí. Do té doby jsem vyšetřil asi 170 pacientů.

Zavolal jsem panu Oldenburgovi z Bavorské televize, která již v květnu 1978 odvysílala krátkou reportáž z chirurgického kongresu v Mnichově o Hamerově skalpelu. Přijel do Oberaudorfu a natočil krátký film, který byl odvysílán v Bavorsku 4. října 1981. Současně to bylo odvysílané i v reportáži italské televize RAI.

Nyní jsem se jako v transu pustil do ověřování dalších případů. Věděl jsem přesně, že mi zanedlouho zakážou na klinice pracovat, protože moje výsledky byly v rozporu s konvenční medicínou.

Tím, že jsem nyní cíleně prověřoval nejen další nové případy, ale také opakovaně procházel ty staré, které jsem si přehledně uspořádal, jsem dospěl k významnému zjištění: např. „rakovina“ děložního čípku neboli vřed děložního čípku měly vždy velmi specifický obsah konfliktu, a to sexuální. Naopak rakovina prsu měla vždy obecně lidský konflikt, většinou týkající se matky/dítěte. Rakovina vaječníků byla spojena s konfliktem ztráty atd.

Tyto poznatky mi připadaly natolik logické a rozumné, že jsem byl schopen jim uvěřit. Ale zároveň byly nejen v rozporu s tradiční medicínou, ale dokonce stavěly celou medicínu na hlavu, protože to znamenalo, že psychika určuje, kde vzniká rakovina!

Zase se mi podlomila kolena. Celá ta věc mi připadala na mě příliš veliká, abych ji zvládl.

Následující noc jsem měl opět sen a v něm jsem opět mluvil se svým synem DIRKEM. Chválil mě a řekl: „Páni, Geerde, to jsi na to ale přišel rychle, zvládl jsi to velmi dobře.“
Pak se znovu usmál svým jedinečným úsměvem a řekl: „Teď ti chybí už jen jedna věc, pak budeš mít všechno. Ještě nesmíš přestat. Musíš bádat dál, ale určitě to najdeš.“

Když jsem se probudil, byl jsem najednou zcela přesvědčen o správnosti svých výsledků. Intenzivně jsem pátral dál po tom, co mohl mít DIRK na mysli svými posledními slovy.

Každý následující případ jsem nyní zkoumal podle těchto nových kritérií a zjistil jsem, že se v každém bodě přesně shodovaly. DIRK měl tedy pravdu. Prověřoval jsem od začátku i od konce nejen všechny minulé i nové případy, o nichž jsem měl záznam,  ale také zejména tzv. „spící karcinomy“.

Tajemství souvislostí vzniku rakoviny, a pravděpodobně i celé medicíny, spočívalo v pochopení „spících karcinomů“. Tehdy jsem řekl svým kolegům: „Až zjistíme, proč spí, odhalíme tajemství rakoviny.“

Kolegové si klepali na čelo a považovali mě za blázna. Nechápali, proč Hamer prohledává všechna oddělení kliniky a hledá „spící karcinomy“ a to, co by mohly mít společného.

Byl to závod s časem. Věděl jsem, že mi bezprostředně hrozí zákaz vyšetřovat pacienty. Během své poslední víkendové služby jsem proto vyšetřoval „prakticky dnem i nocí“. Avšak najednou mě napadla doslova dechberoucí myšlenka:

V případech, kdy pacienti přežili, byl konflikt vždy vyřešen. Naopak v případech, kdy pacienti zemřeli nebo jejich stav progredoval, nedošlo k vyřešení konfliktu.

Už jsem si zvykl považovat za správné věci, které moji kolegové, s nimiž jsem se o nich snažil mluvit, jednoduše označovali za nesmysly a ani se o nich nechtěli dozvědět víc. Ale toto poznání bylo pro mě příliš velké. Byl jsem úplně rozrušený a doslova se mi podlamovala kolena. V tomto stavu jsem se nemohl dočkat další noci, kdy jsem chtěl svému učiteli DIRKOVI předložit, k čemu jsem dospěl.

Zase jsem snil o DIRKovi. Byl to stejně jasný sen jako minule. Tentokrát byl přímo rozjařený obdivem, uznale se usmíval a řekl: „Nemyslel jsem si, že na to přijdeš tak rychle. Ano, je to správně. Teď máš všechno. Nic ti nechybí. Je to přesně tak. Můžeš to teď všechno zveřejnit, na mou odpovědnost, slibuji ti, že se neztrapníš, protože je to pravda!“

Když jsem se druhý den ráno probudil a měl ten sen jasně před očima, byly mé poslední pochybnosti ty tam. Mému DIRKovi jsem přece vždycky mohl věřit, a teď, když byl mrtvý, o to víc.

Samozřejmě poté, co jsem své poznatky přednesl před všemi kolegy z kliniky (mimochodem nikdo z nich nebyl schopen vznést žádné námitky), jsem byl okamžitě na hodinu propuštěn. Dokonce jsem už neměl povolen vstup ani do jídelny pro lékaře, protože jeden primář v diskusi se mnou před svými asistenty musel přiznat, že to, co jsem řekl, by mohla být pravda. Pak by všechno, co se dosud dělalo, bylo chybné. Oficiálně mi byl zakázán vstup do jídelny z důvodu „znejistění primáře Merkela“.

Už tehdy a rovněž i později jsem vyprávěl řadě lidí o svých snech a říkal jsem, že vlastně považuji svého syna DIRKA za objevitele ŽELEZNÉHO PRAVIDLA RAKOVINY. Je totiž možné, že přede mnou již někteří jiní lidé také v myšlenkách došli k podobným úvahám, ale neodvážili se učinit další kroky. Kdo ví, zda bych se odvážil pokračovat, kdyby mi můj DIRK ve snu nedal jistotu, že to, co jsem objevil, je správné.

Proto se také nebojím opravdu sdělit, jak se to odehrálo. Pravda nemůže nijak snížit váhu tzv. „vědeckosti“ ani zásluhy člověka.

Mému synu DIRKovi patří sláva za to, že nejen že svou smrtí dal podnět k poznání souvislostí vzniku rakoviny, ale i po své smrti mě podnítil a předal mi tyto poznatky. Proto považuji poznatky o souvislostech vzniku rakoviny za odkaz mého syna DIRKA. A tak ať to i zůstane!

Tak, milí čtenáři, až sem jsem vám pravdivě vyprávěl, jak došlo k objevu ŽELEZNÉHO PRAVIDLA RAKOVINY.

DHS (DIRK-HAMER-SYNDROM) je ústředním bodem celé Germanische Heilkunde (dřívějšími názvy: NOVÁ MEDICÍNA, Germánská nová medicína).

• Každému rakovinovému procesu předchází těžký psychický šok, velmi těžký prožitek konfliktního šoku.
• Prožití tohoto konfliktu je vždy vysoce dramatické (v duši pacienta).
• Konfliktní šok je vždy prožíván v izolaci.

Je důležité si uvědomit, že v okamžiku DHS-u, který člověka zasáhne vždy nečekaně, tzv. „na špatné noze“, nedochází pouze k prožitku šoku jako takového. Člověk prožije konflikt, který má zcela konkrétní obsah!

Když používáme slovo „konflikt“, je třeba hned dodat, že se nejedná o konflikty v dosavadním slova smyslu, tedy o konflikty psychologické. Jedná se o konflikty biologické. Tímto druhem konfliktů mohou trpět lidé i zvířata, a dokonce i rostliny.

Co je to konfliktní situace?
Prožitek, který vyvolá šok, protože zastihne člověka úplně nepřipraveného, že na ni nedokáže okamžitě reagovat:

Něco takového se mi ještě nestalo.
Něco takového bych si ani neuměl představit.
Bylo to, jako by do mě uhodil blesk.
Úplně jsem ztuhla.
Byla jsem jako omráčená.
Ztratil jsem řeč.

Není však pravda, že všechno, co vnímáme jako „stresový faktor“, musí nutně vyvolat DHS s biologickým konfliktem, tedy např. smrt člověka, rozvod nebo skutečnost, že někdo je alkoholik. To vše totiž nemusí být nutně „neočekávané“, informace nás nemusí zasáhnout nepřipravené a nemusí to být ani zcela nepochopitelné.

ŽELEZNÉ PRAVIDLO RAKOVINY však bylo pouze prvním krokem na cestě ke Germanische Heilkunde. Bylo prvním z dnes již 5 objevených biologických přírodních zákonů. 

Copyright by Dr. med. Ryke Geerd Hamer

7. prosince 1980 píše Dr. Hamer dopis svému zesnulému synu DIRKOVI.