Biologická jednota mezi člověkem, zvířaty a rostlinami
 

Principem přírodních věd, a tedy i biologie, je nejprve shromáždit hmatatelná, ověřená fakta a hledat reprodukovatelné souvislosti mezi nimi. Přitom narážíme na jev, že lidé, zvířata nebo organismy obecně jsou organizováni do zvláštních jednotek a jsou na sebe navzájem naladění, dalo by se také říci, že jsou propojení. To je zvláště patrné (u lidí i u zvířat) ve vztahu matky k dítěti nebo dítěte k matce. 

V následujícím textu chápu pod tímto „propojením“ zejména propojení programů našeho mozku s mozkovými programy jiných zvířat, a rovněž jejich propojení se způsoby chování podřízených organismů.

Vidíme, že např. člověk má s mikroby určitým způsobem symbiotický vztah, což je již z části známé v případě střevní mikroflóry. U ostatních bakterií jsme to bohužel dosud nepoznali, protože jsme dosud většinu mikrobů považovali za své nepřátele.

Zkusme to např. aplikovat ve vztahu matka-dítě. Vidíme, že matka předává dítěti tuberkulózní bakterie, acidorezistentní tyčinky, v mléce, kde kojenci vůbec neškodí, naopak zůstanou uložené v jeho organismu jako nezbytný nástroj do budoucna.

Zatímco jsme zapomněli téměř vše, co se týče biologického chování lidí, etologové zabývající se chováním zvířat nám znovu jasně ukazují, že určité způsoby chování zvířat jsou částečně vrozené a částečně získané, ale v každém případě jsou nezbytné pro každou zvířecí populaci. 

U nás lidí tomu tak kdysi také bylo a z hlediska biologických konfliktů tomu tak je v podstatě dodnes. Jenom tyto biologické konflikty nyní prožíváme jakoby kultivovaně, dalo by se říci téměř paranoidně. Balíček akcií například vnímáme jako sousto, a když o něj přijdeme, prožíváme biologický konflikt. V přirozeném kontextu by tento svazek papírů byl samozřejmě zcela bezcenný.

Když jsme ještě žili v porozumění a souladu s přírodou, náš vztah ke zvířatům se vyvíjel zcela přirozeně.

Pro naše příbuzné opice jsou malá zvířata kořistí, na což poukazují jejich tesáky. Zároveň jsou ale opice kořistí pro jiná zvířata, jako jsou tygři a lvi. Pro člověka to kdysi platilo také a příslušná zvířata, se kterými původně přicházel do styku, byla uložena v jeho počítači-mozku. Vidíme to např. i dnes, když embryo onemocní takzvaným syndromem cirkulárky: embryo, které nedokáže rozlišit hluk cirkulárky od řevu lva, propadne totální panice, když matka prochází kolem cirkulárky, která právě řeže větev. Embryo v děloze má potřebu okamžitě utéct, i když ve skutečnosti ještě nemůže chodit. Ve stadiu vývoje, ve kterém se právě nachází, se však v rámci fylogenetického vývoje vždy mohlo pohybovat. Nebo embryo prožije konflikt strachu z odloučení, protože může mít pocit, že by se v důsledku bezprostředně hrozící katastrofy mohlo dostat daleko od své rodiny.

Syndrom cirkulárky je dodnes na venkově nejčastější příčinou motorické a senzorické paralýzy, která se pak projeví při porodu. Tento malý příklad snad postačí k tomu, aby ukázal, jak úzce jsme již po miliony let propojení se zvířaty, a že zvířata jsou do značné míry naprogramována v našem počítači-mozku.

Pokud vypustíte holuba, který nikdy neviděl sokola, protože byl vždy v holubníku, okamžitě se vrhne k zemi, jakmile pod sebou uvidí stín. Nazvali bychom to instinkt. Sokol je v podstatě naprogramován v mozku holuba a on, aniž by se to kdy učil, instinktivně hned udělá to, co je správné. V podstatě téměř všechny populace zvířat instinktivně dělají správnou věc, protože jak jejich kořist, tak i jejich lovci jsou již naprogramováni v jejich mozku.

Pokud např. sova vycítí, že na jaře bude málo myší, snese méně vajec, aby myši nebyly tak decimovány, že by pak i ona sama mohla zemřít hlady.

Všechny tyto věci jsou v našem mozku úžasně předprogramovány a naše mozky jsou rovněž propojené s mozky zvířat. Totéž platí pro zvířata a rostliny. Tyto souvislosti nazýváme biologickou rovnováhou, která úžasně fungovala miliony let, dokud ji člověk ve své pýše nezničil.

Člověk je vlastně jediným živým tvorem na Zemi, který se vymkl kontrole a toto úžasné dílo zničil. 

Jak praví Schillerovy verše:

„Nebezpečné je probudit lva,
smrtící je zub tygra,
však nejstrašnější ze všech hrůz 
je člověk ve svém šílenství.“

Cílem této kapitoly však není vyjádřit obecný biologický pesimismus, ale spíše hledat ztracený ráj, ve kterém sice nebudeme nesmrtelní, ale který nám umožní žít v harmonii s okolními bytostmi.

Harmonie spočívá v uvědomění, že náš mozek může opět reagovat na to, na co je vlastně již miliony let nastaven.

Věci, které vytváří naše civilizace, a které považujeme za obrovský pokrok, by potřebovaly nejméně milion let, než by je náš mozek dokázal zpracovat. Za ten milion let by to už bylo dávno pasé a náš počítač by s našimi vynálezy nestačil držet krok. Nemá smysl to považovat za nedostatek našeho mozku, ale musíme se ptát, zda možná tyto vynálezy nejsou pro nás nevhodné, tedy zda je začleňovat do kódu našeho mozku.

Jaké důsledky z toho chceme nebo musíme jako jednotlivci, rodina, klan, vesnice, město nebo jako lidstvo vyvodit, je zcela jiná otázka. Jisté je, že nejprve musíme tyto věci vůbec otevřít k diskusi a naše poznatky z Germanische Heilkunde® (dříve: NOVÁ MEDICÍNA, Germánská nová medicína) dát do kontextu s výzkumem chování zvířat a rostlin i s fakty z vývojové historie a znovu vše propojit do životaschopného biologického soužití.

Svět je dnes v takovém chaosu, v jakém nebyl jistě už mnoho milionů let. Nevadí, když jsou lidé, kteří takové myšlenky vyslovují, zpočátku vysmíváni jako zaostalí snílci, odpůrci civilizace. Celé ekologické hnutí, které sem také patří, bylo zpočátku rovněž vysmíváno, až se nakonec ukázalo, jak velký význam mu náleží.

V oblasti medicíny budou mít lékaři budoucnosti, kteří si budou vědomi těchto souvislostí, především za úkol podpořit pacienty v náhledu na hlubší smysl jejich nemoci, aby se mohli co nejvíce přiblížit přirozeným možnostem vyřešení našich biologických konfliktů.

I v tomto případě se ukáže, zda nás jako lidstvo teprve katastrofa donutí zamyslet se nad sebou samými. To neznamená, že se musíme zcela vzdát našich technických výdobytků, abychom se znovu přiblížili k miliony let starému kódu našeho mozku a znovu se sjednotili sami se sebou.
 

Copyright by Dr. med. Ryke Geerd Hamer