Imunitní systém -
co to vlastně je?

U nás dominantní konvenční medicína považuje „nemoc“ obecně za „chybu přírody“, za selhání tzv. „imunitního systému“, za něco „zlého“, co náš organismus ničí. Proto medicína s nemocí bojuje všemi dostupnými prostředky ve snaze ji vymýtit. 

Podobně se také věří, že při vzniku rakoviny je oslabený „imunitní systém“ (který představuje jakousi obrannou armádu těla), takže zlé malé rakovinné buňky nebo mikroby mohou najít skulinku, proniknout do tkáně a šířit se. A tak je třeba zmobilizovat obrannou armádu našeho těla, „imunitní systém“, proti zlé útočné armádě mikrobů nebo rakovinných buněk, které nás chtějí zničit.

Germanische Heilkunde® oproti tomu zjistila, že „nemoci“ v tomto doposud rozšířeném smyslu neexistují, ale že symptomy, které jsme dosud nazývali tzv. „nemocemi“, jsou dvoufázové „smysluplné biologické speciální programy“ přírody, přičemž tzv. údajná „nemoc“ představuje vždy pouze jednu fázi.

Všechna tzv. onemocnění v celé medicíně probíhají takto dvoufázově. Dříve jsme v nevědomosti o těchto souvislostech znali zhruba 1000 nemocí. 500 z nich byly studené nemoci, při nichž měl pacient zúžené periferní cévy, byl bledý a hubl. Dalších 500 nemocí bylo tzv. teplých s horečkou, rozšířenými cévami, dobrou chutí k jídlu, ale velkou únavou.

Všechny tyto údajné nemoci byly považovány za samostatná „onemocnění“. Byly popsány v našich učebnicích a my jsme se je na státnice museli naučit nazpaměť. Nyní víme, že to všechno byl omyl. Vždy šlo pouze jen o jednu polovinu programu, a proto dnes známe pouze zhruba 500 smysluplných biologických speciálních programů (SBS), které mají dvě fáze:

•  1. fáze je vždy studená, konflikt-aktivní, sympatikotonní stresová fáze.
• 2. fáze, pokud dojde k vyřešení konfliktu, je vždy teplá, vagotonická hojivá fáze. 

3. biologický přírodní zákon řadí všechny tzv. nemoci podle jejich příslušnosti k zárodečným listům, které se vytváří hned na počátku embryonálního vývoje: vnitřní, střední a vnější zárodečný list.

K jednomu z těchto zárodečných listů lze přiřadit nejen každou buňku a každý orgán našeho těla, ale rovněž:

• konkrétní část mozku
• určitý druh obsahu konfliktu
• přesnou lokalizaci v mozku
• zcela přesnou histologii
• a také specifické mikroby, s daným zárodečným listem spojené.

Kromě toho má každý SBS ještě zcela specifický biologický smysl.

Dosud jsme roli mikrobů chápali pouze tak, že způsobují tzv. infekční onemocnění. Tento názor se zdál logický, protože u tzv. infekčních nemocí jsme tyto mikroby vždy nacházeli. Ale u těchto údajných infekčních nemocí jsme pouze zapomněli nebo přehlédli první fázi. Všem tzv. infekčním chorobám totiž vždy předcházela fáze aktivity konfliktu. Mikroby ale mohou být aktivní až po vyřešení konfliktu. Nejsou tedy našimi nepřáteli, ale pomáhají nám, pracují na náš příkaz, na příkaz našeho organismu. Celý proces je řízený naším mozkem.

Představme si mikroby jako pracovníky tří kategorií:

• ty, které musí odklízet odpad (popeláři) - Mycobacterium tuberculosis, které v hojivé fázi odstraňují např. nádory střev (pracují na tkáních z vnitřního zárodečného listu). Jde pouze o odbourávání buněk!  Zároveň bychom rádi hned zmínili, že mykobakterie se stejně jako nádory orgánů řízených starým mozkem z entodermu a (starého) mezodermu sice množí již během konflikt-aktivní fáze, ale svou práci vykonávají až ve fázi pcl, po vyřešení konfliktu.
• ty, které mají za úkol opět obnovit terén po „výbuchu bomby“ (terénní pracovníci) - viry (pokud existují), které obnovují tkáně v místě vředů, dobudovávají je do úrovně okolní tkáně (obnova buněk). Viry, pokud existují, však nacházíme vždy pouze ve fázi hojení a pouze u orgánů z vnějšího zárodečného listu řízených mozkovou kůrou. Doprovodnými příznaky vagotonie jsou obvykle horečka a otoky pokožky nebo sliznic vystlaných dlaždicobuněčným epitelem.
• ty, které obnovují defekty (osteolýzu, nekrózu) u tkání ze středního zárodečného listu – baterie. Nejlépe je možné je přirovnat k bagristům, kteří odklízejí sutiny, aby bylo možné postavit nový dům; jinými slovy, aby organismus mohl defekt řádně znovu vyplnit. Jde o odbourávání ale i obnovu buněk. Také zde dochází k množení bakterií výhradně ve fázi hojení nebo po poranění, kdy jsou bakterie rovněž vždy přítomné.

Pokud nejsou přítomny žádné „speciální mikroby“, probíhá hojivá fáze samozřejmě také, ale ne z biologického hlediska optimálně. Uveďme příklad hepatitidy. Jaterní vývody, vystlané dlaždicovým epitelem, v nichž při biologickém konfliktu zlosti o revír vzniknou vředy, aby se díky většímu průměru žlučovodu zlepšil odtok žluči (= biologický smysl), se v hojivé fázi právě kvůli otoku uzavírají, ucpávají. V důsledku toho se žluč hromadí a nemůže odtékat. Pokud je současně postiženo mnoho jaterních žlučovodů, pacient zežloutne, má ikterus, žloutenku, hnědou moč a světle žlutou odbarvenou stolici v důsledku absence žlučového barviva.

Hepatitidu však nezpůsobují viry, jak jsme si my lékaři naivně mysleli, ale náš organismus je využívá, pokud jsou přítomny, za účelem optimalizace průběhu uzdravování. Protože vždy náš mozek určuje, které druhy mikroorganismů nám smí pomáhat, s čím a kdy. Vždy se jedná pouze o jeden konkrétní druh, který tam náš mozek nechá působit.

A stejně tak se na příkaz našeho mozku z tzv. patogenních mikroorganismů stanou opět neškodné, apatogenní mikroorganismy, které se stáhnou do nějaké části našeho organismu, kde neruší, ale odkud je lze kdykoli, když budou znovu potřebné, reaktivovat. A protože jsme to dříve nevěděli, tak jsme na všechny tzv. nemoci (SBS-y) nahlíželi nesprávným způsobem a zároveň jsme nemohli ani skutečně uzdravit žádného pacienta. 

Pokud by však mikroby nebyly armádami nepřátel, ale armádami přátel, na něž organismus dohlíží a systematicky je řídí, vlastně našimi symbionty, co by pak byl tzv. imunitní systém, armáda „smrtících buněk“, fagocytů, T-lymfocytů, atd.?

Nebo zeptejme se jinak: Co vlastně zbyde z tzv. „imunitního systému“? Odpověď: Pouze fakta, žádný údajný systém.

Neboť „imunitní systém“, tento vágní, nedefinovaný pojem, který se všeobecně používá, ať už u konflikt-aktivní fáze, u pcl fáze, u rakoviny, sarkomů, leukémie nebo AIDS, bez rozdílu u všech tzv. „infekčních nemocí“, v dosud používaném smyslu vůbec neexistuje.

Uveďme si příklad tzv. „imunodefictní nemoci AIDS“. Na ní se údajně podílí viry a T-lymfocyty. Samotné viry HIV však u pacientů s AIDS nebyly nikdy nalezeny. Nikdo ani nepozoroval typické příznaky tzv. HIV infekce, jaké známe například u spalniček nebo zarděnek. Je rovněž velmi podivné, že „AIDS“ jako údajné virové onemocnění se chová zcela jinak než všechna ostatní virová onemocnění.  Obecně u virových onemocnění totiž považujeme „chorobu“ za prodělanou, když je pozitivní test na protilátky. Zároveň jsou přítomné očividné příznaky, doprovázené celou řadou krevních a sérových reakcí. Ale jelikož neexistuje vůbec žádná specifická „symptomatika AIDS“, otevírá to dveře lékařsko-diagnostické libovůli:

Pokud člověk nemá pozitivní test na HIV a onemocní např. rakovinou, revmatismem, sarkomem, zápalem plic, průjmem, demencí, plísňovým onemocněním, tuberkulózou, horečkou, oparem nebo jakýmikoli neurologickými příznaky či poruchami, jedná se o zcela obvyklá tzv. onemocnění, tak jak jsme byli dosud zvyklí. 

Pokud však ten samý člověk bude mít pozitivní test na HIV, pak najednou půjde o „příznaky AIDS“, téměř by se dalo říci „metastázy AIDS“, které naznačují brzkou trýznivou smrt ubohého pacienta s „AIDS“.

Pod pojmem virus HIV, který neexistuje (údajný objevitel AIDS, pan Montagnier, v jednom rozhovoru pro španělské noviny ujišťoval, že virus AIDS ještě nikdy neviděl!) se rozumělo především to, že lidé postižení „smrtelnou nákazou AIDS“ nakonec umírali na kachexii a útlum kostní dřeně, tedy již nebyli schopni produkovat krevní elementy.

Stejný proces nacházíme také u „rakoviny“ kostí, nebo lépe řečeno u rakoviny způsobené úbytkem kostní hmoty, tedy u osteolýzy kosterního systému. Ta je vždy doprovázena panmyelophtýzou (anémii) a obecně souvisí s konfliktem ztráty sebeúcty. Konkrétněji jsou konflikty odlišené v závislosti na postižené části skeletu.

V hojivé fázi takového konfliktu ztráty sebeúcty bychom zaznamenali novotvorbu kosti v oblasti osteolýzy (callus, rekalcifikace) s příznaky leukémie. Nemocí „AIDS“ jako takovou však onemocní pouze ten, kdo ví, že je HIV pozitivní, nebo ten, kdo si to o sobě myslí!

Je s podivem, že se tímto opravdu pozoruhodným jevem dosud nikdo nezabýval. Celá věc tedy musí mít něco společného s psychikou. Přesněji řečeno: pokud lidé onemocní zjevně až poté, co jim bylo sděleno, že jsou HIV pozitivní, pak je nejvyšší čas představit si, co se odehrává v psychice takového pacienta, kterému je sdělena tak zdrcující diagnóza s 50% mortalitou!

Jako nás vždy strašili rakovinou, protože je „zhoubná“, tak nám stejným způsobem vštěpovali strach ze „zlých mikrobů“.

Strach z epidemií sice není zcela neopodstatněný, ale ne kvůli mikrobům, ale kvůli mnoha omylům naší civilizace.

V zásadě jde o dvě nepochopení: za prvé mikroby jsou všechny endemické, to znamená, že je má každý v určitém regionu. Nikdo nemůže dostat „nové“ mikroby, protože už má všechny, které v dané oblasti existují. Za druhé působení „hygieny“, izolace a očkování vede k tomu, že přítomnost mikrobů způsobuje jakoby toxickou reakci. Toto se děje v naší tzv. civilizaci. V přírodě, u zvířat nebo u přírodních národů se něco takového prakticky nevyskytuje.

Pokud jde tedy o tzv. „riziko infekce“, zejména exotickými mikroorganismy, můžeme říci toto: stejně jako náš organismus nebo náš „počítač-mozek“ nemá program pro auta, letadla nebo televizi, není ani přizpůsoben na přesun o tisíce kilometrů během několika hodin, navíc do zcela odlišných klimatických pásem s jinými mikroorganismy. To, co je pro tamní obyvatele zcela normální, protože tam žijí od dětství a jsou tomu přizpůsobeni, neplatí v žádném případě pro nás návštěvníky.

Tzv. imunitní systém, který jsme si představovali jako jakousi armádu našeho těla, která ničí „zlé“ rakovinové buňky a „zlé“ mikroby, jako ve velké bitvě, v tomto pojetí neexistuje. Vypovídá to o dosavadní naprosté nevědomosti o podstatě „nemocí“ a naprosté neschopnosti správně vyhodnotit a zařadit množství faktů a symptomů z oblasti sérologie a hematologie.

Naše dnešní školská medicína se svými nesčetnými neprokázanými a neprokazatelnými hypotézami je jedním velkým omylem, navíc ještě brutálním. Sice jsme vynalezli správné vyšetřovací postupy, jako je krevní obraz, laboratorní parametry nebo změny v hematopoéze či CT snímky, ale závěry, které jsme z nich vyvodili, a léčba, kterou jsme na jejich základě aplikovali, byly zcela nesprávné. V souladu s tím byla naše úmrtnost při léčbě rakoviny např. 95 % po 5 letech. V Germanische Heilkunde® je to přesně naopak, tam je míra přežití 95–98 %!

„Nemoc“ ve smyslu, který nám kdysi vštěpovali na univerzitách, ve skutečnosti neexistuje. Nemoci jsme chápali jako chybu „matky přírody“, oslabení imunitního systému (obranné armády našeho organismu).

Matka příroda však chyby nedělá. Všechno to jsou úmyslné jevy, pouze zdánlivé chyby, které mají svůj smysl. Pro jednotlivce někdy s negativními doprovodnými příznaky, ovšem ke prospěchu celku.

Copyright by Dr. med. Ryke Geerd Hamer