Mikroby
a jejich úloha v regulačních mechanismech přírody

Podle 4. biologického přírodního zákona Germanische Heilkunde®, „Ontogeneticky podmíněného systému mikrobů“, patří ke každé skupině orgánů podle její příslušnosti k zárodečným listům také specifické mikroby, rovněž příbuzné s daným zárodečným listem. Tak jako jsou z jednotlivých relé našeho mozku řízeny orgány, platí to stejné i pro mikroby, naše věrné spolupracovníky.

Mikroby jsou specifické nejen tím, na kterých orgánech pracují, ale také z hlediska způsobu, jakým působí.

Dělení mikrobů na houby (mykobaterie) – bakterie – viry (? pokud vůbec existují) odpovídá jejich ontogenetickému stáří:

• Nejstarší mikroby, houby a houbové bakterie, pracují na entodermálních orgánech řízených z mozkového kmene.
• „Středně staré“ mikroby, houbové bakterie a bakterie, působí na mezodermálních orgánech řízených z mozečku a bakterie působí na mezodermálních orgánech řízených z ložiska nového mozku.
• Ontogeneticky nejmladší viry, pokud vůbec existují, pracují výhradně na ektodermálních orgánech řízených z mozkové kůry.

Ještě vůbec nevíme, zda viry opravdu existují (hypotéza: viry jsou produkty rozpadu mikrobů). Tzv. viry byly postulovány před 150 lety, kdy byly k dispozici pouze velmi nekvalitní mikroskopy. Nikdy nebyl žádný virus spatřen, ani jeho množení. Rovněž hypotéza, že nedetekované viry způsobují „nemoc“, byla mylná. Nanejvýš by mohly pomáhat při hojení, ale ani to dosud nebylo prokázáno. Přísně vzato bychom tedy měli říkat: „hypotetické viry ve fázi pcl“.

Podle zákona „Dvoufázovosti všech onemocnění v případě vyřešení konfliktu“ (2. biologický přírodní zákon) „pracují“ všechny mikroby bez výjimky výhradně ve 2. fázi, tedy ve fázi hojení, počínaje konfliktolýzou (vyřešením konfliktu) a konče s koncem hojivé fáze.

Tzv. „imunitní systém“, který jsme si představovali jako jakousi armádu našeho těla, která by jako v bitvě ničila „zhoubné“ rakovinné buňky a „zlé“ mikroby, v tomto smyslu neexistuje. Na příkaz našeho mozku se z údajně patogenních mikrobů opět stanou neškodné, apatogenní mikroby, které se stáhnou do nějaké části našeho organismu, kde neruší, ale odkud mohou být kdykoli znovu aktivovány, pokud by byly znovu potřeba (= pouze ve fázi hojení a v k nim příslušných orgánech).

Lapeni naším bakteriologicko-hygienickým úhlem pohledu jsme se pokoušeli tyto statečné sezónní pracovníky našeho organismu vyhubit.

Mikroby nepracují proti nám, ale pro nás, jako naši věrní pomocníci po desítky milionů let naší evoluční historie. Jsou to chirurgové Matky přírody, kteří optimalizují hojivou fázi. Kompetence jednotlivých druhů mikrobů se v hraničních oblastech zárodečných listů překrývají: např. na orgánech řízených z mozečku, jako je corium (škára), perikard (osrdečník), pleura (pohrudnice) a peritoneum (pobřišnice), „pracují“ samozřejmě mykobakterie (TBC), ale mohou jim být nápomocné také „spolupracující“ bakterie, které pak při procesu zesýrovatění mohou pomáhat jako tzv. superinfekce. Tato pomoc se však zdá být velmi omezená, možná se vztahuje pouze na intersticiální (vnitřní) pojivovou tkáň na kraji koria nebo mesotheliomu (tak nazýváme histologicky karcinom osrdečníku, pohrudnice a pobřišnice).

Mikroby jsme totiž považovali za něco „škodlivého“, co jsme museli vyhubit. To byl naprostý nesmysl! Mikroby nezbytně potřebujeme, a to celou jejich škálu, která je v našich zeměpisných šířkách běžná. Pokud nám např. „z hygienických důvodů“ chybí mykobakterie (TBC), pak již nedokážeme v hojivé fázi odbourat naše nádory. To má u celé řady nádorů katastrofální následky: u karcinomu štítné žlázy to např. znamená, že i přes vyřešení konfliktu nemůže být nádor odbourán a bude i nadále produkovat velké množství tyroxinu, což je mezitím z biologického hlediska zcela zbytečné. Důvodem je pouze to, že chybí mykobakterie, které tento nádor jinak odbourají a tím může dojít k poklesu hladiny tyroxinu zpět na normální hodnoty.

Také karcinom tlustého střeva může způsobit závažné komplikace a musí být chirurgicky odstraněn, pokud nejsou přítomny mykobakterie.

Mykobakterie existují stejně dlouho, nebo téměř stejně dlouho, jako jednobuněčné organismy, tedy dlouho předtím, než se objevila zvířata nebo lidé. Mají jasný úkol, a to od začátku hojivé fáze, od momentu konfliktolýzy, „zesýrovatět“ a odbourávat nádory orgánů, které jsou řízeny starým mozkem, poté, co tyto nádory splnily svoji funkci. Stejně jako nádory rostou ve fázi aktivity konfliktu, množí se v ca fázi také mykobakterie.

Tato představa je pro nás zpočátku poněkud zvláštní, protože si vždy hned vybavíme bakterie, jako jsou stafylokoky, streptokoky a jiné, které když je kultivujeme, potřebují teplá živná média. Nyní však můžeme pochopit i to, proč se mykobakterie prakticky nedaly na umělých půdách kultivovat. V prostředí embrya slepičího vejce rostou jen příležitostně, velmi málo až téměř vůbec.

Tuto záhadu jsme nyní vyřešili: mykobakterie (TBC) se náhodně rozmnožovaly pouze tehdy, když bakteriolog svou manipulací vyvolal u živého embrya aktivní biologický konflikt. Jelikož však neznal Germanische Heilkunde®, nedokázal si tyto pro něj „náhodné“ manipulace, které embryo poškodily, představit jako důvod pro občasný minimální růst. Mykobakterie proto byly jednoduše považovány za „nekultivovatelné“.

Nyní tedy víme, že mykobakterie (TBC), nazývané také „acidorezistentní tyčky“, protože jim nevadí žaludeční kyselina, musíme mít v našem organismu již v okamžiku DHS-u! Pokud bychom je přijali až po konfliktolýze, ve fázi pcl, už by nám v daném smysluplném biologickém speciálním programu nebyly k ničemu, protože se množí pouze ve fázi aktivity konfliktu. Zřejmě náš organismus nechává namnožit pouze přesně tolik acidorezistentních tyčinek, kolik je později potřeba k odbourání nádoru! A my hlupáci jsme věřili, že tuberkulózu musíme vymýtit.

Regulační mechanismy přírody nemohou fungovat, pokud my, čarodějovi učni, svévolně vyjmeme nějaké faktory. Tím pádem prakticky vše, co jsme jako „moderní školní lékaři“ dělali, byl nesmysl.

Nyní můžeme také porozumět tomu, proč byly tzv. „pokusy na zvířatech“ s morčaty vlastně nesmysl, protože často přinášely „falešně pozitivní“ výsledky. Morčeti se několik dní po sobě vstřikoval do břišní dutiny centrifugát, např. močového sedimentu. Tím morče utrpělo DHS (konfliktní šok) s rakovinou pobřišnice, vznikl tzv. peritoneální mezoteliom.

Obsah konfliktu: útok proti břichu.

Pokud pak bylo chudák zvíře po týdnu či deseti dnech ponecháno v klidu, konflikt se vyřešil a v hojivé fázi se objevil obvyklý ascites. Pokud se v centrifugátu nacházely acidorezistentní tyčky, byl ascites odebraný punkcí o 6–8 týdnů později typicky zakalený a páchnoucí.

To samé se stalo i v případě, kdy morče již někdy dříve přijalo bakterie tuberkulózy. To byly pak ony „falešně pozitivní“ výsledky. Pokud z jakéhokoli důvodu během aktivní fáze konfliktu nebyly přítomny žádné mykobakterie, vytvořila se v břiše morčete „čirá ascitová tekutina“ a mezoteliomy pobřišnice nebyly odbourány.

Z pohledu Germanische Heilkunde ® je celý tento pokus samozřejmě naprostý nesmysl, nemluvě o nesmyslném týrání těchto ubohých zvířat. Čarodějovi učni nevěděli, co činíí!

S bakteriemi je to něco úplně jiného. Ty patří k orgánům ze středního zárodečného listu (mezodermu), které jsou řízeny z ložiska velkého mozku. Stejně jako buňky těchto orgánů, i bakterie se dělí v hojivé fázi (pcl). K množení potřebují otok, tedy tekuté prostředí a teplo.

Zatímco tuberkulózní hojivé procesy (sýrovitá degenerace nádorových buněk) probíhající ve fázi pcl nazýváme „studenými abscesy“, bakteriální procesy jsou tzv. „horké abscesy“. Chci tím říci: mykobakterie (TBC) patří do starého mozku a stejně jako tyto nádory se množí v konflikt aktivní ca-fázi.

Oproti tomu bakterie patří k mezodermu velkého mozku a stejně jako u těchto příslušných orgánů zde dochází k buněčné proliferaci v hojivé fázi. Proto se bakterie začnou množit až s nástupem konfliktolýzy (CL).

Výhradně v pcl-fázi se samozřejmě množí i viry patřící k orgánům řízeným mozkovou kůrou (za předpokladu, že existují).

Vidíme, že mikroby se smysluplně a z hlediska evoluce srozumitelně zapojují do biologického procesu smysluplných biologických speciálních programů (SBS). Vyrostly takřka s námi a pro nás. Vždy byly součástí regulačních mechanismů přírody, což jsme dosud nevěděli. Proto jsme se v slepé horlivosti pokoušeli tyto užitečné malé pomocníky zničit pomocí tzv. antibiotik nebo sulfonamidů. Neumírali jsme na mikroby, ale maximálně na velký otok v našem mozku v případech, kdy konflikt trval příliš dlouho.

U bakterií musíme ještě zjistit jednu věc: dokážou nejen budovat, ale do jisté míry i rozkládat. Chirurgové využívají tento poznatek, který nepochází pouze ode mě, již 50 let. Jde např. o případy, kdy otevřou tříštivou zlomeninu a udržují ji otevřenou, protože otevřená zlomenina přístupná bakteriím se hojí mnohem rychleji, než kdyby zůstala uzavřená. Bakterie tedy podporují tvorbu tkání, ale také odbourávají vyčnívající nebo nadbytečné kostní úlomky. Jejich hlavním úkolem je však výstavba.

Zatím přesně nevíme, zda jsou viry (?) vůbec přenosné, nebo zda je náš vlastní organismus dokáže od počátku sám vytvářet (že se tvoří z tělu vlastních bílkovin, je ostatně jasné). Jak málo vlastně víme, dokládá např. velká panika kolem AIDS.

Nikdo nikdy nezaznamenal typické příznaky po tzv. infekci virem HIV, jaké jsou běžné u spalniček nebo zarděnek. Samotné viry HIV se u pacientů s AIDS nikdy nenašly.

Jelikož neexistuje žádná specifická „symptomatika AIDS“, otevírá se tím brána lékařsko-diagnostické libovůle. (viz video: AIDS neexistuje)

Velmi podivné je také to, že „AIDS“ jako údajné „virové onemocnění“ se má chovat zcela odlišně od všech ostatních „virových onemocnění“. Ta se totiž vždy považují za prodělaná, jakmile je pozitivní test na protilátky.

Jedno je jisté: rovněž tento ontogeneticky podmíněný systém mikrobů zásadně změní celou medicínu. Fobie z mikrobů, která je dnes v lékařských kruzích všeobecně rozšířená, je totiž charakteristickým znakem naší dnešní bezduché a sterilní medicíny.

Copyright by Dr. med. Ryke Geerd Hamer