5 biologických přírodních zákonů Germanisch Heilkunde®
 

Germanische Heilkunde®, objevená v roce 1981, je čistá přírodní věda, která má pouze 5 biologických přírodních zákonů a žádnou hypotézu. Exaktně popisuje medicínsko-biologické souvislosti živých organismů jako jednotu

psychiky, mozku a orgánu.

V Germanische Heilkunde® by bylo absurdní ptát se, zda snad psychické procesy mohou "spustit" tělesné děje. V Germanische Heilkunde ® má psychický proces stejnou důležitost jako paralelně a synchronně probíhající mozkový proces a zároveň je synchronní s tělesně-orgánovým procesem. Všechny procesy psychiky a orgánu jsou propojeny a koordinovány mozkem. Mozek je jako velký počítač našeho organismu, psychika se stává programátorem, tělo a psychika jsou společně výkonným orgánem počítače, a to jak při optimálním naprogramování, tak při narušení programu. Neboť není to jen tak, že psychika programuje mozek a orgány, nýbrž orgán je také schopen automaticky naprogramovat mozek a psychiku, např. v případě úrazů. Tím se Germanische Heilkunde® zásadně liší od všech dosavadních lékařských směrů, zejména od tzv. školní medicíny.

Poprvé v historii medicíny existuje nyní vědecká medicína, s níž lze přísně vědeckým způsobem reprodukovat jakýkoli případ pacienta. To bylo demonstrováno a úředně ověřeno 8. a 9. září 1998 na univerzitě v Trnavě (Slovensko)!

Dosud jsme na medicínu pohlíželi převážně teologickým způsobem, jako na boj zla s dobrem, boj faktorů vyvolávajících nemoc s faktory podporujícími zdraví. Viděli jsme takzvané "nemoci" jako poruchy přírody, jako nedostatečnost orgánů, také jako Boží trest. Proto jsme mluvili o "zhoubném růstu" a "neškodném růstu". Představovali jsme si, že rakovinné buňky a mikroby jsou armády zla, proti kterým musíme bojovat s armádou dobra (např. imunitním systémem), s pomocí dobrých lékařů a mnoha dobrých léků, operací, ozařování atd. Dokonce jsme věřili, že musíme vymítat čerta s ďáblem, porazit rakovinu tím nejhorším buněčným jedem. Medicína se stala obětí velkého omylu, což je důvod, proč jsme nikdy předtím nebyli schopni najít v medicíně systém.

Germanische Heilkunde® platí pro lidi, zvířata a rostliny, dokonce i pro jednobuněčné tvory – pro celý kosmos. A vztahuje se na všechny takzvané nemoci – na všechny, které vůbec existují – protože ony jsou pouze částmi přirozeně dvoufázového "smysluplného biologického speciálního programu přírody" (SBS) a všechny probíhají podle těchto 5 biologických přírodních zákonů Germanische Heilkunde ®. Spouštěčem každé takzvané nemoci je vždy biologický konflikt, vysoce dramatický šokový prožitek, nazývaný DHS.

1. přírodní zákon = ŽELEZNÉ PRAVIDLO RAKOVINY má 3 kritéria:

1. kritérium:

Každá rakovina nebo rakovině ekvivalentní onemocnění vzniká DHS-em, tj. velmi závažným, vysoce akutně dramatickým a izolovaným konfliktním prožitkem, současně na všech 3 úrovních: v psychice, v mozku a na orgánu.

DHS (Dirk Hamer syndrom) je těžký, vysoce akutně dramatický a izolovaný konfliktní šok, který zastihne jedince nepřipraveného tzv. "na špatné noze", ale zároveň představuje také šanci, kterou nám příroda dává, abychom situaci napravili. Protože v tomto okamžiku se zapne speciální program, téměř synchronně: v psychice, v mozku a na orgánu, který je tam také zjistitelný, viditelný a měřitelný! Neočekávanost úderu má přitom větší význam než "psychologické zhodnocení obsahu" konfliktu. 

Vždy se také jedná o prožitek konfliktu, nikoli o ránu osudu nebo událost, kterou by dotyčná osoba stejně nemohla změnit.

Hned po udeření DHS-u je pacient v permanentním stresu, tj. má studené ruce a nohy, dnem i nocí přemýšlí o svém konfliktu a snaží se ho vyřešit. V noci nemůže spát a pokud ano, pak jen v první polovině noci, v půlhodinových intervalech, nemá chuť k jídlu, ztrácí váhu.

2. kritérium:

Obsah konfliktu v okamžiku DHS-u určuje jak lokalizaci Hamerova ohniska v mozku, tak lokalizaci rakoviny nebo rakovině ekvivalentního onemocnění na orgánu.

Neexistuje žádný konflikt sám o sobě, ale každý konflikt má zcela konkrétní obsah, který je definován ve vteřině DHS-u. Obsah konfliktu vzniká asociativně, tj. prostřednictvím nevědomého myšlenkového přiřazení a obvykle mimo filtr našeho rozumu. Myslíte si, že myslíte, ale ve skutečnosti konflikt udeřil již během několika vteřin předtím, než začnete přemýšlet. Tento neočekávaný šok zanechává v mozku stopy, které lze zobrazit pomocí počítačové tomografie (CT) mozku. Takové relé se nazývá Hamerovo ohnisko (HH).Tato Hamerova ohniska vypadají jako soustředné kruhy střeleckého terče nebo jako obraz vodní hladiny, na níž dopadl kámen.

To znamená, že ke každému obsahu konfliktu patří zcela konkrétní druh rakoviny a zcela konkrétní místo v mozku. Fascinující na Germanische Heilkunde® je však to, že z CT snímku mozku můžeme nejen okamžitě určit druh biologického konfliktu, popř. obsah konfliktu, to, který orgán je postižen a zda dochází k množení buněk nebo jejich redukci, ale můžeme také kriminalisticky vypátrat, zda konflikty jsou v konflikt-aktivní fázi (ca fázi) nebo již ve fázi hojení (pcl fázi).
 

3. kritérium:

Průběh konfliktu koresponduje s vývojem vzhledu Hamerových ložisek v mozku a se specifickým průběhem rakoviny nebo rakovině ekvivalentního onemocnění na orgánu. (Vše, co není rakovina, je ekvivalentem rakoviny – tím jsou míněny všechny tzv. nemoci)

V důsledku trvalého stresu (sympatikotonie), který je v zásadě chtěný, jsou nyní poškozeny komunikační dráhy hlavových nervů, tj. je postižena stále větší oblast nebo se oblast dříve postižená intenzivněji mění. Současně také postupuje rakovina na orgánu. Tělesný orgán se v důsledku rakoviny zvětšuje, zmenšuje nebo mění.

To znamená, že pokud bude konflikt silnější, bude mít také větší důsledky na orgán, pokud konflikt zeslábne, oslabí se i na dalších úrovních. Pokud se konflikt vyřeší, doje ke konfliktolýze také na všech 3 úrovních. Dojde-li k recidivě, tj. vrátí-li se konflikt, jde opět o recidivu na všech 3 úrovních.

Ve vteřině DHS-u se toho ale může stát více, protože v této vteřině se také vytvářejí koleje. Koleje jsou přídatné aspekty konfliktu neboli přídatné vjemy v okamžiku DHS-u. Neboť lidé i zvířata ve vteřině DHS-u, aniž by si toho byli vědomi, zaznamenají rovněž doprovodné okolnosti (podobně jako blesk fotoaparátu) - tóny, zvuky, pachy, pocity všeho druhu, chutě a uchovávají si tyto záznamy prakticky po celý život. Pokud pacient později na takovou kolej naskočí, může to mít za následek recidivu celého konfliktu.

Pokud se pacientovi podaří vyřešit jeho biologický konflikt, vstoupí do druhé fáze speciálního programu, do fáze hojení. Právě se začátkem hojivé fáze začíná organismus napravovat škody – ať už jde o množení buněk nebo redukci buněk tělesného orgánu a samozřejmě i škody na zasaženém mozkovém relé. A čím déle konflikt trval, tím rozsáhlejší a déle trvající jsou opravné procesy.

Se začátkem konflitolýzy se organismus opět přepne, a to ze stresové fáze do klidové fáze, nazývané vagotonie.

Na orgánové úrovni nyní vidíme to, co bylo dříve považováno za nejdůležitější: rakovina se zastaví! A na úrovni mozku paralelně vidíme otok v Hamerově ohnisku.
 

Počítačová tomografie (CT) mozku Jasně rozpoznatelné i pro laika: konfigurace střeleckého terče (v počáteční fázi hojení) s oteklými prstenci.

2. přírodní zákon je ZÁKON DVOUFÁZOVOSTI všech nemocí, pokud dojde k vyřešení konfliktu
 

Každá takzvaná nemoc, jak to nazývá medicína, je dvoufázový děj za předpokladu, že dojde k vyřešení konfliktu.

V našich učebnicích medicíny jsme měli popsaných několik stovek tzv. "studených nemocí " a také několik stovek tzv. "horkých nemocí". "Studené nemoci " byly ty, u nichž měli pacienti studenou pokožku, studené končetiny, byli pod neustálým stresem, ztráceli váhu, měli potíže s usínáním a spaním. Druhou skupinou "nemocí" byly ty, při nichž pacienti měli teplé nebo horké končetiny, obvykle měli horečku, dobrou chuť k jídlu, ale byli slabí a unavení.

V případě tzv. "studených nemocí " byla následná fáze hojení přehlédnuta nebo mylně interpretována jako samostatná "nemoc". V případě takzvaných "horkých nemocí", které vždy představují fázi hojení po předchozí konflikt-aktivní fázi, byla tato studená fáze také přehlížena nebo také mylně interpretována jako samostatná "nemoc".

V mozku mají samozřejmě obě fáze Hamerovo ohnisko na stejném místě, ale v odlišných podobách: v konflikt-aktivní fázi má Hamerovo ohnisko vždy ostře vyznačené kruhy, jde o tzv. konfiguraci střeleckého terče, v hojivé fázi je oteklé, edematizované.

Mohli byste se ptát, proč lékaři již dávno nepoznali zákon dvoufázového průběhu všech nemocí, když je tak jasný. Odpověď je stejně jednoduchá, jako byla dříve obtížná:
Bylo to jednoduše proto, že jen část konfliktů dojde do konfliktolýzy (vyřešení konfliktu). Pokud se konflikt nepodaří vyřešit, nemoc zůstává monofázická, tj. jedinec zůstává v aktivitě konfliktu, hubne a nakonec umírá na vyčerpání nebo kachexii.

Diagram ukazuje, jak DHS přepne normální rytmus dne a noci na trvalou sympatikotonii, která trvá tak dlouho, dokud po vyřešení konfliktu nenastoupí trvalá vagotonie. Tato trvalá vagotonie je ve svém nejhlubším bodě přerušena epileptickou nebo epileptoidní krizí, jakousi špicí sympatiku, která naznačuje obrat vagotonické fáze. V tzv. "fázi močení" dochází k vyloučení velké části zadržené tekutiny. Smysluplný biologický speciální program je ukončen teprve návratem do normálu, do tzv. normotonie.

Každé onemocnění, které prošlo konfliktolýzou, má konflikt-aktivní fázi a hojivou fázi. Každá hojivá fáze, pokud není přerušena recidivou aktivity konfliktu, má také epileptoidní krizi, tj. bod obratu hojivé fáze v nejhlubším bodě vagotonie. 

Epileptoidní krize (EK) je proces, který si matka příroda osvojila již před miliony let. Probíhá na všech třech úrovních současně. Účelem a smyslem této krize, k níž dochází na vrcholu hojivé fáze, je vytlačení a vyloučení otoku mozku a návrat pacienta do normálu. To, co obvykle nazýváme epileptickým záchvatem se svalovými křečemi, je pouze jednou specifickou formou epileptické krize, a sice po vyřešení motorického konfliktu.

Epileptoidní krize, tedy krize podobné epilepsii, se vyskytují u každé tzv. nemoci v trochu odlišné podobě. Nedochází jen k záchvatům tonicko-klonických křečí, jako u motorických konfliktů, ale každý druh biologického konfliktu a typ onemocnění má také svůj specifický typ epileptoidní krize. Jestliže obecně u řady nemocí není ani hojivá fáze sama o sobě zcela bez nebezpečí, tak zde v EK při neopatrnosti může skončit i smrtí.

V epileptoidní krizi si matka příroda jednoduchými prostředky vytvořila vysoce účinný soubor nástrojů. Epileptoidní krize představuje velmi silnou, i když krátkodobou aktivitu konfliktu, tj. v této krizi pacient znovu zrychleně prožívá celý průběh svého konfliktu. Například silná anginózní bolest při infarktu. Nevěděli jsme, že tato angina pectoris v epileptoidní krizi měla svůj biologický smysl, rozhodující pro přežití. Je to proto, že řádný průběh epileptoidní krize, v tomto případě infarktu, rozhoduje o správném vyloučení otoků a tím i o přežití. V Germanische Heilkunde® proto podáváme kortizon pouze v nejnutnějších případech.

Epileptoidní krize nás tak často staví před ještě větší klinické úkoly: např. lýza při zápalu plic, srdeční infarkt po revírním konfliktu, infarkt pravého srdce s plicní embolií, nebo absence po konfliktu rozluky, také cukrovka nebo hypoglykémie. EK je hodinou pravdy! Nejnebezpečnější bod je bezprostředně na konci krize, tehdy se ukáže, zda epileptoidní krize stačila k tomu, aby se průběh otočil. Ale je důležité, aby pacient vždy věděl: drtivé většině se podaří přežít.

Během 2. poloviny hojivé fáze – se začátkem epileptoidní krize – se v mozku ukládá neškodná pojivová tkáň, tzv. glie, za účelem opravy Hamerova ohniska. Takovéto Hamerovo ohnisko, tj. více či méně velká bílá skvrna nebo oblast na CT, představuje konec hojení, pokud již nevykazuje intra- ani perifokální edém. 

Pokud se ale na počítačové tomografii najdou v mozku akumulace gliové tkáně, které lze snadno obarvit jódovou kontrastní látkou, pak bývá lékařská diagnóza obvykle jasná: "nádor mozku"! Mozkové nádory však z definice neexistují, protože mozkové buňky se po narození již nemohou dělit, a to ani za podmínek, které byly dosud mylně interpretovány jako mozkové nádory – jinými slovy, jednoduše za žádných podmínek. Co se může množit, je neškodná glie, pojivová tkáň mozku, která má přesně stejnou funkci jako pojivová tkáň našeho těla. Tato světlá, gliovou tkání zhuštěná Hamerova ložiska, která lze vidět na počítačové tomografii, jsou reparacemi organismu v místě Hamerových ohnisek, tedy důvodem k radosti, namísto zděšení nebo dokonce operace mozku.

Velmi důležitým kritériem v Germanische Heilkunde® je také dominance pravé/levé ruky u pacienta.

Bez zjištění dominance levé či pravé ruky nelze v Germanische Heilkunde® vůbec pracovat. Stejně jako musíte znát věk pacienta, jeho pohlaví a zda je třeba zohlednit nějaké hormonální odchylky nebo zásahy (antikoncepce, ozařování vaječníků, příjem hormonů, menopauza atd.), musíte také vědět, zda je pacient/ka pravák nebo levák.

To u sebe může každý zjistit sám: pokud tleskáte jako v divadle, pak ruka, která je nahoře, je ruka hlavní, tj. určuje pravo/levorukost. Pokud je nahoře pravá ruka, pak jste pravák. Naopak pokud je nahoře levá ruka, jste z hlediska mozku levák. Tento test je velmi důležitý, abyste zjistili, na které mozkové hemisféře člověk funguje, protože existuje mnoho přeučených leváků, kteří se považují za praváky. Obvykle však vědí, že některé důležité věci, které skuteční praváci mohou dělat pouze pravou rukou, tito mohou dělat zase pouze levou rukou. Mnozí byli například naučeni, psát pravou rukou, a proto si myslí, že jsou praváci. 

Zjednodušeně řečeno, pravá mozečková a mozková hemisféra jsou převážně zodpovědné za levou stranu těla, a naopak levá mozečková a mozková hemisféra jsou zodpovědné za pravou stranu těla.

Dominance levé či pravé ruky se týká mozečku a velkého mozku, protože od úrovně mozečku je všechno vztaženo stranově. Zatímco v mozkovém kmeni nehraje prakticky žádnou roli. 

Od orgánu k mozku nebo od mozku k orgánu je korelace vždy jednoznačná. Ovšem ve vztahu mezi psychikou a mozkem či mozkem a psychikou je levo a pravorukost důležitá, protože rozhoduje o tom, jakou "nemocí" budou pacienti trpět ve spojení s určitým konfliktem.

Příklad: Žena pravačka v případě konfliktu ztráty identity bude trpět vředy v oblasti konečníku, zatímco žena levačka v souvislosti se stejným konfliktem bude trpět vředy v oblasti žaludku nebo žlučových cest. Muž pravák v souvislosti s konfliktem zlosti o revír dostane žaludeční vředy nebo vředy žlučových cest, oproti tomu muž levák se stejným konfliktem bude mít vřed v oblasti konečníku.

U ženy pravačky je levý prs spojený se vztahem k dítěti či matce ženy nebo k „hnízdu“ a pravý prs se vztahem k partnerovi. Přičemž pojem partner může zahrnovat všechny ostatní lidi, kromě malých dětí nebo lidí a zvířat, které tato žena jsou vnímá jako děti. U ženy levačky je to přesně naopak.

Dominance levé ruky nám také velmi specifickým způsobem ukazuje, že biologické konflikty nemají primárně nic společného s Freudem a konvenční psychologií, ale jsou skutečně biologicky podmíněny.

Neboť to, že mladá žena levačka po sexuálním konfliktu bude trpět orgánovými symptomy mužského revírního konfliktu (anginou pectoris) a v důsledku toho bude psychicky v depresi, by "čistě psychologicky" nedávalo smysl. Žena levačka také nikdy nepřichází o funkci vaječníků, takže stále ovuluje a má menstruaci, zatímco žena pravačka po takovém konfliktu již neovuluje.

V této souvislosti je také zajímavé, že u jednovaječných dvojčat je jedno vždy levák a druhé pravák.

3. přírodní zákon je ONTOGENETICKY PODMÍNĚNÝ SYSTÉM NÁDORŮ A EKVIVALENTŮ RAKOVINY

Embryologové obecně v embryonálním vývoji rozlišují tři tzv. zárodečné listy: entoderm, mezoderm a ektoderm, které se vytvářejí již na začátku vývoje embrya a z nichž jsou odvozeny všechny orgány. Každá buňka nebo orgán těla mohou být přiřazeny k jednomu z těchto tzv. zárodečných listů. Germanische Heilkunde® proto řadí všechny tzv. nemoci podle příslušnosti k zárodečným listům. Pokud roztřídíme všechny nádory, otoky a vředy podle vývojového původu tkáně, podle zárodečných listů, pak zjistíme, že "nemoci" s příslušností ke stejnému zárodečnému listu vykazují také další společné vlastnosti a charakteristiky. (U středního zárodečného listu rozlišujeme ještě řízení z mozečku a z ložiska velkého mozku.) Ke každému zárodečnému listu totiž vývojově patří určitá část mozku, typ obsahu konfliktu, lokalizace v mozku, specifický histologický obraz, určitá skupina mikrobů spojená s danou zárodečnou vrstvou, a navíc každá tzv. nemoc, ve skutečnosti "smysluplný biologický speciální programy přírody" má také svůj biologický smysl, který je možné pochopit z pohledu evoluční historie.

Buňky nebo orgány, které se vyvinuly z vnitřního zárodečného listu, mají svá řídící relé v mozkovém kmeni, nejstarší části mozku. I tam je jejich lokalizace uspořádaná, protože začínají vpravo dorzálně onemocněním úst a nosohltanu a poté se řadí proti směru hodinových ručiček podle průběhu gastrointestinálního traktu a končí esovitým tračníkem a močovým měchýřem. Histologicky jsou všechny bez výjimky adenokarcinomy. Orgány patřící k tomuto zárodečnému listu v případě rakoviny vykazují množení buněk a tvorbu kompaktních nádorů, adenokarcinomů. Jde např. o játra, střeva, okrouhlá ložiska v plicích atd.

Všechny buňky nebo orgány, které se vyvinuly z vnějšího zárodečného listu, mají svá řídicí centra v mozkové kůře velkého mozku, nejmladší části našeho mozku. V případě rakoviny u všech pozorujeme úbytek buněk v podobě vředů nebo ztrátu funkce orgánů, tedy např. cukrovku nebo ochrnutí apod. 

U prostředního zárodečného listu rozlišujeme starší a mladší skupinu.

Buňky nebo orgány, které patří do starší skupiny prostředního zárodečného listu, mají svá relé v mozečku. Stále tedy patří do starého mozku, a proto v případě rakoviny také tvoří v konflikt-aktivní fázi kompaktní tumory adenoidního typu např. v prsu, dále melanomy, nebo mesoteliomy v perikardu (osrdečníku), v pleuře (pohrudnici) nebo v peritoneu (pobřišnici).

Buňky nebo orgány, které patří do mladší skupiny prostředního zárodečného listu, mají svá řídící centra v ložisku velkého mozku a v případě rakoviny v konflikt-aktivní fázi dělají nekrózu nebo úbytek tkáně či úbytek buněk, např. v kostech, ve slezině, v ledvinách či ve vaječnících.

Čím výše jsme pokročili ve fylogenetické evoluci, tím vyvinutější a komplikovanější se staly také programy našeho mozku. Od archaických nejstarších programů našeho mozkového kmene, přes poněkud komplikovanější konfliktní obsahy mozečku, k již podstatně komplikovaným programům ložiska velkého mozku, až po kortikální konfliktní obsahy, které jsou řízeny naší mozkovou kůrou.

Původně byla rakovina chápána jako skutečný nádor s výraznou proliferací buněk. Předpokládalo se, že buňky nádoru se mohou odloučit a tvořit dceřiné nádory v jiných částech těla, tzv. "metastázy". Ty ale ve skutečnosti neexistují. Metastázy jsou vždy sekundární nebo terciární konflikty, zpravidla iatrogenní, tedy lékařsky způsobené.

Pokud je dnes pacientovi tzv. školní medicínou diagnostikována „rakovina“, většina pacientů to rovněž prožívá jako zdrcující šok, který pak může okamžitě vyvolat další panické konflikty a tím i nové druhy rakoviny, které jsou pak konvenční medicínou považovány za tzv. metastázy.

Pohádka o metastázách je neprokázaná a neprokazatelná hypotéza. Protože dosud žádný vědec nenašel rakovinnou buňku v arteriální krvi tzv. pacienta s rakovinou. Tam by však musely být nalezeny, pokud by měly doputovat až do periferie, do okrajových částí těla.

Také skutečnost, že rakovinové buňky se během své cesty krví, která nebyla nikdy prokázaná, změní tak, že např. rakovinová buňka tlustého střeva, která ve střevě tvořila kompaktní květákovitý tumor, najednou migruje do kosti, kde se promění v úbytek kostní hmoty, je čiré šílenství a středověký dogmatismus. O tom, že se jedná o druhý nebo dokonce třetí karcinom, není sporu.

V konvenční medicíně se již nikdo nezajímá o tzv. zárodečné listy. Nikdo netuší, jak jsou důležité. A to je vlastně důvod, proč nikdy nebylo možné do procesu vzniku rakoviny zavést jakýkoli systém. 

V učebnicích budoucnosti se proto tzv. nemoci nebudou již řadit podle oborů tak jako dosud, ale podle příslušnosti k zárodečným listům. Toto uspořádání je přirozené biologické řazení tzv. nemocí neboli speciálních programů přírody.

Všechny naše biologické konflikty můžeme klasifikovat z hlediska evoluční historie. Víme, kdy byly určité specifické druhy chování v evoluční historii vyvinuty a naprogramovány. A proto tedy nemáme jen orgány a oblasti mozku, které k sobě patří, ale i konflikty, které jsou evolučně propojené. Všechny mají stejné histologické chování buněk a v hojivé fázi u nich nacházíme vždy stejné mikroby.
 

4. přírodní zákon je ONTOGENETICKY PODMÍNĚNÝ SYSTÉM MIKROBŮ

Doposud jsme mikroby považovali pouze za původce tzv. infekční onemocnění. Tento názor se zdál být oprávněný, protože jsme je vždy nacházeli při tzv. infekčních chorobách. Jenže to nebyla pravda. Těmto domnělým infekčním onemocněním totiž vždy předchází konflikt-aktivní fáze. Ale mikroby mohou být aktivní pouze po vyřešení konfliktů. A sice jsou řízeny a aktivovány naším mozkem. Pomáhají nám v tom smyslu, že odstraňují následky rakoviny, tedy odklízejí tumory, které po splnění svého úkolu již nejsou potřeba. Bakterie a viry (?) zase pomáhají znovu dobudovat díry, úbytky po nekróze, destruovanou tkáň u skupiny orgánů řízených z velkého mozku. Jsou to tedy naši věrní pomocníci, naši dělníci. Představa imunitního systému jako armády bojující proti zlým mikrobům byla prostě mylná. Mikroby totiž nejsou příčinou "nemocí", ale optimalizují fázi hojení.

Čtvrtý přírodní zákon Germanische Heilkunde®, tzv. ontogeneticky podmíněný systém mikrobů, přiřazuje mikroby ke třem zárodečným listům, protože ke každé skupině orgánů souvisejících s určitým zárodečným listem patří také specifické mikroby, spojené s tímto zárodečným plátkem.

Spolu s tím, jak jsou v různých oblastech našeho „počítače“ mozku programovány naše orgány, jsou programováni také naši věrní speciální pracovníci, mikroby.

Z toho vyplývá, že:

• nejstarší mikroby, houby a houbovité bakterie (mykobakterie) jsou zodpovědné za entoderm a do určité míry také za starý mezoderm, ale v každém případě pouze za orgány řízené starým mozkem.
• staré mikroby, jmenovitě bakterie, jsou zodpovědné za mezoderm a všechny orgány, které jsou z něj vytvořeny.
• mladé mikroby, a sice viry (? pokud existují), které nejsou skutečnými mikroby v pravém slova smyslu, tj. nejsou živými strukturami, jsou výhradně zodpovědné za ektoderm, čili za orgány řízené mozkovou kůrou.

To, že jsou zodpovědné, v tomto smyslu znamená, že každá ze skupin mikrobů "zpracovává" pouze určité skupiny orgánů, které mají stejnou příslušnost k zárodečným listům, tj. pocházejí ze stejné zárodečné vrstvy.

Časový okamžik, od kterého je mikrobům dovoleno "pracovat", nezávisí, jak jsme se dosud mylně domnívali, na vnějších faktorech, ale je určen výhradně naším počítačem-mozkem.

Také jsme považovali mikroby za něco "zhoubného", co bylo třeba vymýtit. To byl naprostý nesmysl! Mikroby nezbytně potřebujeme. A to celou jejich škálu, která je v naší zeměpisné šířce obvyklá. Pokud nám například "z hygienických důvodů" chybí mykobakterie (TBC), pak již nemůžeme své nádory během hojivé fáze znovu rozložit. To má pro celou řadu nádorů katastrofální důsledky: Například v případě karcinomu štítné žlázy to znamená, že i přes vyřešení konfliktu nemůže dojít k jeho odbourání a tumor tak bude i nadále produkovat velké množství tyroxinu. Důvodem je to, že chybí mykobakterie, které normálně nádor rozkládají a hladina tyroxinu tak nemůže klesnout zpět na normální hodnoty. Karcinom tlustého střeva může také způsobit značné komplikace a musí být chirurgicky odstraněn, pokud nejsou přítomny mykobakterie.

Mykobakterie existují stejně dlouho nebo téměř stejně dlouho jako jednobuněčné organismy, tj. dávno předtím, než existovala zvířata nebo lidé. Mají jasný úkol, a sice od začátku hojivé fáze „zesýrovatět“ a rozložit nádory, které jsou řízeny ze starého mozku. Mykobakterie se množí v konflikt-aktivní fázi, stejně jako samotné nádory, které později mykobakterie musí odbourat, když splnily svou funkci.

Takže nyní víme, že mykobakterie (TBC), nazývané také "acidorezistentní tyčinky", protože jim nevadí kyselá žaludeční šťáva, potřebujeme mít od okamžiku DHS-u ! Pokud je získáme až po vyřešení konfliktu, v hojivé fázi, již nám pro tento smysluplný biologický speciální program nejsou k ničemu, protože se množí pouze v konflikt-aktivní fázi. Zdá se, že náš organismus – v souhře se svými kamarády mykobakteriemi – vyprodukuje přesně tolik acidorezistentních tyčinek, kolik je později potřeba k redukci nádoru. A my hlupáci jsme si mysleli, že tuberkulózu musíme vymýtit.

Naproti tomu bakterie patří ke skupině velkého mozku a stejně jako všechny orgány řízené z velkého mozku – v tomto případě z ložiska velkého mozku – se ve fázi hojení množí. To je důvod, proč se bakterie začínají množit teprve s konfliktolýzou (po vyřešení konfliktu).

Viry(?) nejsou samostatné živé struktury, jako bakterie, ale pouze komplikované tělu vlastní molekuly bílkovin, které se množí pouze ve fázi hojení po vyřešení konfliktu a pomáhají při obnově vředů (ulcerací) na kůži a sliznicích.

Nyní vidíme, že mikroby logicky a z evolučního pohledu srozumitelně zapadají do biologického procesu smysluplných biologických speciálních programů. Vyvinuly se s námi a pro nás. Jsou článkem v regulačním řetězci, což jsme nevěděli. Ale regulační řetězce přírody nemohou fungovat, pokud my, čarodějovi učni, některé faktory svévolně vyjmeme. Takže téměř všechno, co jsme my "moderní lékaři školní medicíny" dělali, byl nesmysl.
 

5. přírodní zákon je KVINTESENCE. Zákon o pochopení každé tzv. nemoci jako části (evolučně srozumitelného)
smysluplného biologického speciálního programu přírody

Když jsem v roce 1981 objevil "Železné pravidlo rakoviny" (1. biologický přírodní zákon) a dvoufázovost nemocí (2. biologický přírodní zákon) a v říjnu 1981 podal žádost o habilitaci na univerzitě v Tübingenu, věřil jsem, že jsem objevil zákonitosti vzniku rakoviny.

O dva roky později, v průběhu svého dalšího výzkumu, jsem si všiml, že nejen rakovinová onemocnění, ale také všechny ostatní nemoci zjevně probíhají podle těchto dvou biologických přírodních zákonů.

V roce 1987 se mi na základě poznatků embryologie a výzkumu chování podařilo objevit třetí a čtvrtý biologický přírodní zákon. K mému překvapení jsem zjistil, že všechny nemoci celé medicíny lze vysvětlit podle těchto čtyř biologických přírodních zákonů, a že je možné je na každém samostatném případu reprodukovat. Prostřednictvím tohoto biologického pohledu jsem nevyhnutelně dospěl k rovněž téměř dechberoucímu závěru:

Když jsem nemoci uspořádal a posuzoval podle jednotlivých zárodečných listů , zjistil jsem, že zde je patrný biologický smysl. Uvědomil jsem si, že tzv. nemoci nejsou nesmyslné omyly přírody, se kterými je třeba bojovat, ale že každá nemoc je smysluplným procesem. Tak jsem byl doslova nucen se u každé z nich ptát: Co způsobilo tuto "nemoc"? Jaký má biologický smysl?

Došlo mi, že u mnoha nemocí můžeme biologický smysl pochopit pouze na základě embryologie. Ukázalo se také, že pro porozumění biologickému smyslu, musíme zohlednit biologicko-sociální kontext. Nakonec pro mě vyvstala otázka, zda naše označení nemocí pojmem „nemoc“ nebylo z podstaty chybné, protože jsme si nebyli vědomi jejich biologického smyslu.

Podařilo se mi dokázat, že biologický smysl tzv. nemocí je závislý na zárodečných listech. To je nesmírně důležité. Je to jeden z ústředních pilířů pro pochopení Germanische Heilkunde®. Pro mě to znamenalo zcela nové pochopení dřívějšího pojmu nemoc. Z tohoto důvodu nemůžeme již mluvit v původním smyslu slova o nemocech, nýbrž o smysluplných speciálních programech přírody. DHS, začátek tohoto speciálního programu, je rovněž smysluplný proces, který má za úkol tento speciální biologický program (SBS) spustit.

Protože již nechápeme údajné "nemoci" jako "zlomyslnost" či chybu přírody nebo Boží trest, ale jako části nebo jednotlivé fáze našich přírodních smysluplných biologických speciálních programů, má biologický smysl obsažený v každém SBS-u  samozřejmě rozhodující význam. SBS má tedy smysluplný biologický účel nebo: SBS slouží k dosažení něčeho smysluplného nebo biologicky nezbytného. Biologický smysl, jak jsme viděli (viz schéma zárodečných listů = 5 biol. zákonů přírody), spočívá jednou v aktivní fázi konfliktu a podruhé ve fázi hojivé. Zde si matka příroda jednoduše dovolila realizovat obojí, ovšem podle jasných pravidel dle jednotlivých zárodečných listů. I když orgány řízené ze starého mozku a orgány řízené mozkovou kůrou jsou jinak ve svém chování diametrálně odlišné:

Orgány řízené se starého mozku vykazují v ca fázi množení buněk, orgány řízené z mozkové kůry vykazují úbytek buněk ve fázi ca. Ale s ohledem na biologický smysl nesmíme zapomínat, že matka příroda (viz houby a mykobakterie) již od DHS-u  počítá s pcl-fází. Proto se už od okamžiku DHS-u množí mykobakterie (TBC), i když se uplatňují teprve až po konfliktolýze. Znamená to, že je předem „vyprodukováno“ pouze tolik mykobakterií, kolik je potřeba k následnému odstranění nádoru.

Příklad: Pokud jedinec spolkne sousto příliš lačně, aby ho nesnědl dříve konkurent, uvízne toto sousto ve střevě, protože je příliš velké, a jedinec pak trpí kolikou. Spolu s touto kolikou, která je v tomto případě DHS-em, se nyní spouští smysluplný biologický speciální program, tj. proximálním směrem od sousta (směrem k ústům) roste nádor. To je provázené rychlou proliferaci buněk (podle konvenční medicíny: silná mitotická aktivita, vysoce maligní)! Současně s tím se stejně rychle množí mykobakterie (pokud měl jedinec v sobě přítomný alespoň některý z kmenů). Biologickým smyslem je toto: rakovina střeva se skládá z milionů "jednorázových buněk", které produkují obzvláště silnou trávicí šťávu pro jednorázové použití. Produkují se doslova litry trávicí šťávy, aby bylo možné ten příliš velký kus sousta zmenšit a v určitém okamžiku, kdy je dostatečně malé, aby mohlo proklouznout dál. To je konfliktolýza.

Od tohoto okamžiku pracují mykobakterie – na pokyn mozku, ale za mnoho milionů let zkušeností už také samy vědí, které (jednorázové) buňky mohou odbourat a které ne – odklízejí pouze ty jednorázové buňky, tj. nádor. Celé to provází typicky silné noční pocení, hlavně nad ránem, a vysoké, později mírnější, spíše subfebrilní teploty. Takže jednoduše řečeno, procesem zesýrovatění a odbourání jsou odklizeny pouze nově vzniklé buňky a po celém procesu zůstává později jizva.

Pacient se nyní musí naučit, pochopit tento proces v přeneseném významu. U nás už tento "ošklivý nestravitelný konflikt" kvůli "nestravitelnému kusu sousta" obvykle není potrava jako taková, ale "nestravitelné sousto v přeneseném slova smyslu". Takže: auto, dům, dědictví, nevydařený obchod nebo prohraný soudní spor. Ale pořád reagujeme biologicky "archaicky", jako by to stále byl ten nestravitelný kus potravy, který nám způsobil tento "ošklivý nestravitelný konflikt".

Něco podobného se děje v ženském prsu: (biologický smysl: ve fázi ca). 

Když žena pravačka utrpí konflikt ve vztahu matka/dítě, pak jí v levém prsu naroste nádor mléčné žlázy, tj. zmnoží se tkáň mléčné žlázy v prsu. Biologický smysl spočívá jednoznačně v tom, pomoci kojenci, který nyní např. v důsledku nehody prožívá poruchu vývoje, tím, že dostane více mateřského mléka. Organismus matky se tak snaží kompenzovat vzniklé škody. Dokud tedy konflikt trvá, roste tzv. nádor mléčné žlázy, tj. přetrvává zvýšená tvorba mléka.

Teprve v okamžiku, kdy je dítě opět zcela v pořádku, dochází k vyřešení konfliktu, tj. dochází k zastavení růstu tumoru mléčné žlázy. Později po odbourání zůstane kaverna (dutina). Může vypadat buď jako prázdný prostor více či méně naplněný tekutinou, nebo jako jakási ztenčená oblast, jako třeba houba nebo švýcarský sýr. V každém případě se prsa do značné míry vrátí do podoby, kterou měla dříve, jsou také funkčně neporušená, a to jak z hlediska současného kojení, tak z hlediska schopnosti kojení v budoucnu. Samozřejmě, že tyto procesy obvykle u žen v tzv. civilizovaných zemích většinou probíhají mimo období kojení.

Pokud moderní civilizovaná žena utrpí konflikt ve vztahu s matkou/dítětem v době, kdy již nekojí, pak také roste nádor mléčné žlázy a napodobuje účel touhy dát více mléka kojenci, které je přítomno sice jako dítě, ale většinou již ne jako kojenec.

Jinak je tomu u konfliktu s vodou či tekutinou (nový mesoderm), kde v konflikt-aktivní fázi vidíme nekrózu v tkáni ledviny a zároveň je vždy zvýšený krevní tlak. Jeho účelem ale je funkčně kompenzovat defekt v ledvině vzniklý nekrózou, aby mohlo dojít k vylučování dostatečného množství moči a močoviny. Ve fázi pcl se z nekrózy ledviny vytvoří výčnělek, který je naplněný tekutinou. Tomu říkáme ledvinová cysta. Uvnitř cysty nyní dochází k silné proliferaci buněk, na jejímž konci, po 9 měsících, se místo tekutiny vytvoří pevná buněčná tkáň s vlastním systémem krevních cév. Během této doby je cysta "přirostlá" k okolí, ale později, když induruje (ztuhne), se sama oddělí. Zde biologický smysl spočívá ve fázi pcl, tedy v trvalém zvětšení, a to jak parenchymu, tak funkce na konci fáze hojení. Proč to matka příroda dělá právě takto, zatím úplně nechápeme. Je možné, že opravdové parenchymatózní a funkční zvětšení orgánu, které má být trvalé, není možné vytvořit "ve spěchu", jako je tomu v případě rychlé mitózy "jednorázových buněk", protože na nich tak úplně nezáleží. Neboť tyto buňky jsou určeny pouze na krátkou dobu a poté mají být stejně odbourány.

U karcinomů řízených z mozkové kůry je biologický smysl opět ve fázi ca, ale na rozdíl od proliferace buněk v orgánech řízených starým mozkem, zde dochází k opaku, a sice k atrofii dlaždicového epitelu sliznice, která je pak ve fázi hojení znovu vybudována.

Protože však o tom doposud nikdo nic nevěděl, byly restituce či obnova tkání v oblasti nekróz a vředů v pcl-fázi označovány také jako rakovina nebo sarkom, protože při tom také dochází k množení buněk (velké buňky a velkými jádry) – ovšem za účelem hojení. Nyní můžeme porozumět tomu, proč jsme dosud nemohli pochopit vznik rakoviny, dokud jsme nechápali tyto souvislosti a především evoluční mechanismus vzniku našich biologických konfliktních programů. La medicina sagrada (jak říkají Španělé) všechno obrátila, nic už neplatí, kromě faktů.

Ale nejen každý smysluplný biologický speciální program má svůj biologický smysl, ale také kombinace takových SBS-ů ve smyslu schizofrenní konstelace opět má velmi specifický biologický smysl, takříkajíc "přesahující smysl". Není tím míněno nic transcendentálního, ideologického nebo spirituálního, ale skutečnost, že matka příroda má zjevně možnost, nebo se naučila, ve zdánlivě bezvýchodných situacích (např. při psychózách) takřka otvírat zcela nové dimenze, díky nimž má jedinec stále šanci tuto nelehkou situaci znovu zvládnout. Také zde Germanische Heilkunde® otevírá nové dimenze smysluplné terapeutické péče.

S 5. biologickým přírodním zákonem se Germanische Heilkunde ® konečně stala kompletní. Je to kvintesence neboli quinta essencia. My lidé můžeme nyní ve vší skromnosti poprvé vidět a dokonce pochopit, že nejen celá příroda je uspořádaná, ale že i každý jednotlivý děj v ní má smysl, a to i v rámci celku. A že procesy, které jsme doposud nazývali "nemocemi", nebyly nesmyslnými poruchami, které by čarodějovi učni museli opravovat. Naopak s údivem vidíme, že to všechno vůbec nebylo nesmyslné, zhoubné či patologické.

Copyright by Dr. med. Ryke Geerd Hamer