ÚVOD DO GERMANISCHE HEILKUNDE®
Dr. med. Ryke Geerd Hamer
Léky
alopatické - homeopatické - alternativní
Léky měly být symbolem pokroku moderní medicíny. Mnoho pacientů dostává každý den 10 nebo dokonce 20 různých druhů léků proti všemu možnému. Lékař, který nepředepisuje léky, není opravdovým lékařem. Čím dražší léky jsou, tím lepší by měly být. To je velká lež! Nejhloupější na tom je, že se věřilo, že léky budou fungovat lokálně, že nemají žádný vliv na mozek! Přitom prakticky žádný lék nemá přímý účinek na orgán, kromě lokálních reakcí střeva, když se jed nebo lék užívá perorálně. Všechny ostatní léky mají vliv na mozek, a právě tento jejich cerebrální "účinek" je ve skutečnosti to, co ovlivňuje i orgánovou úroveň.
Pokud pomineme čistá narkotika a trankvilizéry, existují dvě velké skupiny léků:
- sympatikotonika – která zvyšují stres,
- vagotonika – která podporují regenerační neboli odpočinkovou fázi.
Do 1. skupiny patří adrenalin a norardenalin, kortizon a hydrokortizon a další látky jako kofein, thein, penicilin, digitalis a mnoho dalších. V principu je můžeme všechny použít tehdy, pokud chceme zmírnit vagotonii a tím také snížit otok mozku, což je v zásadě dobré, ale v přemíře to může vést ke komplikacím.
Do 2. skupiny patří všechna sedativa a spasmolytika, která zesilují vagotonii nebo zmírňují sympatikotonii. Odlišují se svými rozdílnými účinky na mozek.
Např. penicilin je sympatikotonní cytostatikum. Účinek, který má na bakterie, je zanedbatelný a vedlejší ve srovnání s jeho účinkem na edém ložiska nového mozku. Proto jej můžeme použít v pcl fázi k redukci otoku ložiska nového mozku. V ostatních částech mozku je naopak horší než kortizon.
Význam objevu penicilinu a ostatních tzv. antibiotik by však neměl být snižován. Tento objev ale byl postaven na zcela mylných předpokladech. Byl založen na představě, že produkty rozkladu bakterií působí jako toxiny a vyvolávají horečku. Takže vše, co je třeba udělat, je zabít malé zlé bakterie, abychom předešli působení toxinů. To byl omyl! Samozřejmě, že účinky těchto léků ovlivňují také bakterie, naše pilné spolupracovníky, kteří jsou těmito léky dočasně vyřazeni ze služby a jejich práce odložena na později, s méně dramatickým průběhem.
Musíme si však položit otázku, do jaké míry má vůbec smysl chtít léčit smysluplný léčebný proces přírody.
Lékař v Germanische Heilkunde® proto není nepřátelský k lékům, i když vychází z toho, že většina procesů matky přírody je již optimalizovaná, a proto v naprosté většině případů není žádná podpůrná farmakoterapie třeba. Při kratším trvání konfliktu a zároveň malé konfliktní mase zpravidla v hojivé fázi neočekáváme žádné zvláštní komplikace. Zůstávají speciální případy, které by v přírodě skončily smrtí, a musíme jim tedy z důvodu lékařské etiky věnovat zvláštní pozornost. Přesto ale budeme i v budoucnu ztrácet pacienty. Nyní však máme tu výhodu, že dopředu víme, co nás čeká.
Sice nám nic nepřineslo, že jsme snížili četnost pneumonií (zápalu plic) tím, že nyní pneumonii nazýváme bronchiálním karcinomem, a pacienti tedy nyní umírají na bronchiální karcinom, protože jsme tuto „nemoc“ pouze přejmenovali, ale pokud víte, že v případě pneumonie (= hojivá fáze po bronchiálním ca) konflikt (strach o revír) trval pouze tři měsíce, pak víme, že plicní lýza (epileptoidní krize = EK) obecně nebude fatální, i když léky vůbec nezasáhneme. Pokud však konflikt trval devět měsíců nebo déle, pak lékař ví, že epileptoidní krize zápalu plic (pneumonie) je otázkou života a smrti, pokud se vůbec nezasáhne.
V tomto případě by se např. sympatikotonika podávala již dříve, a zároveň by se nasadil i kortizon ve vysokých dávkách, a to přímo během epileptoidní krize, aby pacient přežil kritický bod, který nastává vždy po EK.
Z toho také logicky vyplývá, že v případě nového DHS-u nebo recidivy, tedy když se pacient dostane opět do sympatikonie, je kortizon okamžitě kontraindikován. Kortizon by však neměl být vysazen najednou, ale postupně během několika dnů nebo týdnů. Pokud takový pacient pokračuje v užívání kortizonu, zesiluje se intenzita jeho konfliktu.
Bylo by však také nesprávné podávat pacientovi v této situaci sedativa, protože uklidňující léky všeho druhu pouze zastírají příznaky a nesou s sebou nebezpečí, že se z akutního aktivního konfliktu stane konflikt subakutní, tzv. v závěsu. Pacient se tak může kdykoli při prožití dalšího konfliktu dostat do schizofrenní konstelace.
Pokud má pacient např. příznaky anginy pectoris, pak podle medicíny musí dostat beta-blokátory, a sedativa, aby už neměl anginu pectoris. Ve skutečnosti však příroda vytvořila příznaky proto, aby se vyřešil konflikt (konflikt ztráty revíru), a ne aby by nějací lékaři nebo alternativní léčitelé příznaky nechali zmizet. Protože čím více se zabýváte příznaky, tím méně pacient vidí důvod, proč by vůbec měl svůj konflikt řešit. Nehledě na to, že pak už ani nemá pro svůj konflikt žádný instinktivní cit. Místo toho bychom tedy měli pacientovi pomoci jeho konflikt vyřešit. Pokud se to podaří, nebude už od momentu konfliktolýzy mít žádnou anginu pectoris, ať by užíval léky či nikoliv. V tom je právě ten omyl, že se vždycky myslelo, že je třeba pracovat symptomaticky místo kauzálně.
Navíc to pacientovi ani nepomůže. Naopak je to dokonce velmi nebezpečné, protože pokud by pacient svůj revírní konflikt spontánně vyřešil později, díky různým okolnostem, ale konflikt by byl aktivní déle než 9 měsíců, pak pacient zemře na srdeční infarkt při epileptoidní krizi. Je tedy třeba pečlivě zvážit, zda je vůbec vhodné konflikt vyřešit, nebo zda by bylo smysluplnější, konflikt instinktivně oslabit, ale nevyřešit ho do konce života, jako to dělají zvířata (druhořadý vlk).
Je také zřejmé, že jeden a ten samý lék nemůže „pomoci“ v obou fázích SBS-u, když se obě fáze od sebe diametrálně liší. Obecně je třeba se zamyslet: "Pomůže to v konflikt-aktivní fázi nebo ve fázi vagotonické? To se však dosud u léků vůbec nezohledňovalo. Celá věc se navíc přirozeně komplikuje, když probíhá několik biologických konfliktů současně, a to dokonce ještě i v různých fázích.
Uveďme si několik příkladů. Např. dna je kombinací aktivity sběrných kanálků ledviny, tedy existenciální konflikt uprchlíka a leukémie, hojivé fáze konfliktu ztráty sebeúcty. Nebo bulimie je kombinací dvou aktivních konfliktů - hypoglykemie a žaludečního vředu.
Které léky, tabletky, kapičky nebo prášky by tedy u čeho měly fungovat? Možná se podaří potlačit některé příznaky, ale nemůže být řeč o skutečném léčebném působení léku nebo dokonce o uzdravení.
Platí to rovněž pro vysoký krevní tlak. Ten je sice možné uměle snížit léky, ale i on má svůj smysl funkčně kompenzovat úbytek (nekrózu) tkáně ledviny v konflikt-aktivní fázi konfliktu s tekutinami, aby bylo možné udržet dostatečné vylučování moči a močoviny. Tedy dokud je konflikt aktivní, krevní tlak zůstává zvýšený. Teprve po vyřešení konfliktu, kdy se ve fázi hojení vytváří cysta, se krevní tlak sám od sebe opět sníží. Sníží se i v případě dlouhodobých konfliktů na hodnoty přiměřené věku, a to vše bez léků.
Ve všech pcl fázích je také důležité vědět, zda příznaky vymizely v důsledku úplného uzdravení, nebo z důvodu nové recidivy konfliktu, která pouze předstírá zdánlivé zlepšení. Pseudoterapie buněčnými jedy (chemoterapie) podávaná v těchto pcl fázích, neoprávněně zaznamenává symptomatické "úspěchy" tím, že nesmyslně zastavuje smysluplné příznaky hojení, přičemž toleruje těžkou otravu celého organismu.
Také všechny tzv. alternativní metody mají se symptomatickou medicínou společnou jednu věc. Ať už se dávkují homeopaticky nebo alopaticky, tedy ať už se dávkuje hodně nebo málo látky, ať už se jako lék používá müsli nebo jmelí, kyslík, makrobiotika, Bachovy květy nebo cokoli jiného, všechny léky mají mít údajně symptomatický účinek. Ve skutečnosti je účinek zprostředkován působením na mozek, a to není bráno v úvahu.
Argumenty typu: "Pane Hamere, duši přece nemůžete změřit, nebo co můžete mít proti Bachovým květovým esencím, ty přece působí na úrovni duše.....". Na to mohu jen odpovědět: samozřejmě, že mohu duši změřit. Vidím přeci, že člověk při určitém konfliktu, který je duševním procesem, má odpovídající ohnisko na určitém místě mozku a odpovídající změnu na orgánu. Tím jsem vlastně definoval nebo vymezil duši. Nemusím ji tedy kvantitativně měřit, ale mohu ji tímto způsobem vědecky dokázat.
Samozřejmě existují také tzv. placebo účinky. Pokud pacientovi lék "dobře prodáte", už jen díky tomu v 80 % případů zabere. To však neznamená, že látka v něm obsažená nějakým způsobem účinkuje, ale pouze to, že jí lidé věří. Také když někdo něco pro pacienta udělá z dobrého srdce, rovněž to bude fungovat, ať už to nazveme jakkoli.
Náš omyl spočíval v tom, že jsme si vždy mysleli, že musíme něco dělat, např. působit léky, ať už ve velkých dávkách nebo jen jednou molekulou. Přitom u nemocných zvířat vidíme, že se v 80-90 % případů uzdraví spontánně, bez jakýchkoli léků.
Kromě toho je třeba si položit otázku, jak bychom mohli nějakými prostředky např. vyřešit konflikt, což je vlastně to nejdůležitější. Jak bychom vůbec čímkoli mohli vytvořit smysluplný biologický program přírody? Kdybychom něco takového měli, pak sem s tím. Ale neumíme to, nic takového neexistuje. Určité látky mohou mít pouze podpůrný účinek v hojivé fázi (tišící účinek), např. sirup proti kašli, ale nikdy se nejedná o účinek léčebný v dosavadním způsobu chápání, protože vlastní hojivá fáze již začala s momentem konfliktolýzy.
Germanische Heilkunde® není žádným dílčím oborem, který by se omezoval např. na řešení konfliktů a komplikace delegoval na jiné dílčí obory. Je to komplexní medicína, sleduje všechny fáze průběhu nemoci na úrovni psychiky, mozku i orgánu.
Lékař Germanische Heilkunde by měl být všestranně vzdělaný, lidsky kvalifikovaný "lékař-kriminalista". Terapie budoucnosti totiž nespočívá ani tak v podávání léků, ale především v tom, že se pacient naučí pochopit příčinu svého biologického konfliktu a své tzv. nemoci a společně se svým lékařem najde nejlepší způsob, jak se z tohoto konfliktu dostat nebo v budoucnu se do něj znovu nedostat. Takový lékař by samozřejmě u pacienta použil všechny možnosti, které by mu mohly pomoci, včetně léků či chirurgického zákroku, ale jen v případě nutnosti, např. aby se předešlo možným komplikacím v přirozeném procesu uzdravování, tak jako by udělal i pro sebe.
Germanische Heilkunde® sama o sobě je kompletní. Je založena výhradně na 5 biologických přírodních zákonech, bez jediné hypotézy. 8.-9. září 1998 byla ověřována Trnavskou univerzitou (Slovensko) a 11. září 1998 její správnost oficiálně potvrzena. Pokud bychom tedy chtěli něco přidat, muselo by to být v souladu s těmito 5 přírodními zákony Germanische Heilkunde®.
Dokud však budou existovat lidé, kteří si budou myslet, že např. pomocí léků můžeme posílit imunitní systém, pak mohu jen říci, že Germanische Heilkunde® nepochopili.
V konvenční medicíně, včetně té alternativní, mají všichni "úspěchy". Představovali jsme si, že tyto úspěchy budou tím větší, čím správnější lék se podaří zvolit. Ale o tyto úspěchy se nezasloužili lékaři, naturopati, alternativní lékaři či jiní terapeuti, ale především samotní pacienti. Ti si rovněž programují i své neúspěchy, neboť jak úspěchy, tak neúspěchy se vždy řídí 5 biologickými přírodními zákony Germanische Heilkunde®.